10.5.2019 Admin

Včelí

Dole pod kopcem protéká tenký bezejmenný potok, na jaře plný síly a příjemně chladivý, v létě lenivý a téměř vyschlý. Jen několik kroků za ním, na kraji louky, je dřevěná lavice, a na ní včelí úly. Stlučené z nesourodých prken, stojí tam pečlivě vyrovnány do řady, jako by to byla osobitá díla ruční výroby, připravená k výstavě na nějakém řemeslném trhu. Stály tam už před lety, ale my jsme tenkrát měly vstup na území za potokem zakázaný, a tak jsme chodívaly jen do sadu ve stráni, obdivovat z bezpečné vzdálenosti, jak úly v ranním slunci hrají všemi barvami. Červený, oranžový, žlutý, zelený, počkat… zelený. „Ten chci!“ volala jsem, „Až vyrostu, ten velký zelený bude můj.“

„Jen si ho nech,“ řekla sestra, „já chci ten bílý, co stojí na kraji.“

„Ne, ten je můj, zamluv si nějaký jiný!“ osopila se na ni Marika od sousedů.

Od té doby se každou chvíli hádaly, které z nich dvou by úl měl patřit. Sestra většinou prohlásila něco v tom smyslu, že je starší a že by se o úl lépe starala, a Marika pak namítla, že ona tu bydlí odjakživa, zatímco my dvě tu jsme jenom na prázdniny, a že jí tu beztak možná jednou všechno bude patřit, sad, potok, i ten kus louky za ním, a že by tedy zcela logicky i ten pěkný bílý úl měl být její. Já byla ráda, že se přou mezi sebou, a zelený úl tak zůstal v mém vlastnictví, a zatímco jsem poslouchala jejich hašteření, představovala jsem si, jak bych jej opravila. Jak bych ztrouchnivělá prkna vyměnila za nová, ta uvolněná bych přitloukla, oprýskané a sluncem vybledlé stěny bych natřela čerstvou barvou z plechovky v dědečkově dílně a uvnitř bych pro včely zařídila pokojíčky s pohodlnými postýlkami, jídelnu, koupelnu s vodou přivedenou z potoka, a k tomu mezi patry výtah, aby se tolik nenadřely. „Škoda“, říkala jsem si, „že nejsem tak malá jako včela, a nemohla bych tam bydlet s nimi“. Sestru, která byla vždycky na svůj věk nezvykle smířlivá, většinou hádání omrzelo první a pokusila se Mariku usmířit návrhem, že by si úl mohly půjčovat nebo poprosit pana včelaře, aby jim stloukl nový, navlas takový. A když ani to nestačilo, zopakovala dokonce to své „tak si ho nech“, jenže Marika, když už se jednou dala do vztekání, s tím jen tak nepřestala, takže hádku často ukončila až babička, když se objevila ve vrátkách do sadu a volala nás k obědu.

 

Když se pak včely rojily, seděly jsme na větvi jabloně bez hnutí a tiše sledovaly ten proměnlivý mrak, jako bychom byly svědkyně nějakého nadpřirozeného úkazu. Sestra, která si netroufla narušit energii všudypřítomného bzukotu slovy, jen každou chvíli ukázala rukou na včely, které roj opouštěly a zase se do něj vracely, a ohlédla se na nás, jako by říkala „Vidíte to taky?“, a my vážně přikyvovaly, v očích výraz nábožné úcty k tomu včelímu počínání. Mhouřila jsem oči a snažila se soustředit na jednotlivé tečky tvořící mrak. Připadalo mi neskutečné, že je ten velký a hrozivý útvar tvořený tisíci těl docela malých a křehkých tvorů.

 

Až pak jednou se takový tvor schoval mezi květy jetele, a skončil pod sestřiným chodidlem. Hrály jsme si zrovna na čarodějnice, sbíraly jsme do pomyslného kotlíku jitrocel a kopretiny a předstíraly, že to je čaromocné bejlí, což byl výraz, který sestra vyčetla v nějaké pohádkové knize. Dobře si vzpomínám na úlek v sestřiných očích a na chvíli úplného ticha. Pak sestra hlasitě zařvala, odhodila nasbírané kvítí, vrhla se na zem a přitáhla si nohu do klína. Postoupily jsme s Marikou blíž a sledovaly, jak se sestra s tváří zkřivenou bolestí marně snaží na chodidlo foukat. Její kůže rychle měnila barvu z temně rudé na bílou a pak zas na růžovou, a noha zatím nabývala tvaru menší ploutve. Nejděsivěji na nás ale zapůsobilo, co jsme spatřily na hraně chodidla těsně pod sestřiným malíčkem. Z tenkého žihadla tam viselo, groteskně sebou houpající ze strany na stranu jako nějaký obnošený kabát křivě přehozený přes ramínko, přetržené a strašlivě zkroucené tělíčko dosud se hýbající včely.

Chvíli jsme jenom stály, pak Marika vztekle zakřičela: „Tys ji zabila!“, strčila do sedící sestry, až ji povalila do trávy, potom se otočila a utekla pryč.

Nevím, jestli sestra brečela už předtím, nebo se rozvzlykala až po tom Maričině výbuchu, a nepamatuji si, jak se mi podařilo jí žihadlo z nohy vytáhnout. Ale vzpomínám si, že jsem pak stála sama na zahradě, s nyní už nehybnou, definitivně zesnulou včelou na dlani, a dívala se, jak sestra uhání pryč. Viděla jsem, jak celá ubrečená a zadýchaná doběhla k babičce, která seděla na terase a loupala brambory, pak zmizel nejdřív sestřin uslzený obličej v záhybech babiččiných zástěr, a nakonec i zbytek sestry v pevném objetí jejích dlouhých paží. Babička nezklamala a vyrukovala se svou ohranou větou o vdavkách a hojení, potom dlouho hladila sestru po zádech a řekla: „No, no, už je dobře. Pojď, něco ti na to dáme.“

 

Věděla jsem, že sestra nebrečí kvůli tomu štípanci. Tedy alespoň ne hlavně kvůli štípanci. Což o to, na ranku jednoduše přikládáme octové obklady tak dlouho, dokud otok nesplaskne nebo nedojde ocet, jak se píše v babiččině domácím lékaři. Ale co s mrtvou včelou?

Toho odpoledne se strhl prudký liják, závěs z kapek skryl sad i terasu, a tak z plánovaného velkolepého pohřbu sešlo. Bylo jasné, že se včele nedostane ani proslovu, ani písniček, ohrádky z kamínků nebo křížku z větviček, ani jiných poct, jakých se obvykle dostávalo mrtvým beruškám či rejskům, které jsme v zahradě našly. Volba padla na kamna, a včelu pohltily plameny. Podivný syčivý zvuk, který při tom vydaly, mi ještě dlouho zněl v uších.

Seděly jsme pak tiše v kuchyni u stolu, sestra se rýpala v bramborácích, po kterých se obvykle mohla utlouct, a babička hudrovala: „Holky jedny náladový, tak já vám tady dělám pomyšlení, a vy se nad tím takhle ofrňujete. Snad vás tak nerozhodilo to žihadlo? Dejte s tím pokoj, vždyť za pár dnů už o tom nebudete vědět.“

 

Další den jsme šly k potoku, zchladit sestřinu nohu. Navrhla jsem, abychom postavily hráz z kamenů a pouštěly lodičky, místo abychom šly dál po proudu k úlům, a sestra se na mě podívala s výrazem hluboké vděčnosti, který mě jakožto mladšího sourozence naplnil neuvěřitelnou pýchou.

 

Když jsme za několik měsíců zase přijely na prázdniny, zahrada byla pokrytá žlutými a hnědými listy, které praskaly a šustily při každém kroku. Ještě než jsme vystoupily z auta, viděly jsme před sousedním domem Mariku, jak na nás s úsměvem mává a volá. Chvíli na to už u nás zvonila a nesla nám na malovaném talíři pořádný kus švestkového koláče, který u sousedů pekli k snídani. O hádce kvůli včelám už nepadlo ani slovo. Na sestřině noze po štípanci dávno nebylo ani stopy, a tak jsem musela uznat, že babička zas jednou měla pravdu. Jenom ten pohled ze sadu na úly už nějak nikdy nebyl stejný.

Tagged: