21.4.2019 Admin

Šest stehů

Tadeáš s Emou kráčí vedle sebe na Lazarskou, aby chytli noční tramvaj. Teplota spadla o další dva stupně. Tadeáš za chůze kontroluje telefon, jakmile zapnul data, tak je to jako boj s hydrou, odpoví na jednu zprávu a naskočí mu dvě další, přitom se vlastně pořád nerozhodl, jestli bude jeho večer pokračovat. Chvíli uvažuje o tom, že by to otočil a někam šel, možné podniky, kde by opravdu neseděl sám, jsou zatím tři a postupem noci budou přibývat, ale zas je mu blbý nechat Emu na té zastávce samotnou. Ema se vedle něj snaží netřást zimou, nechápe, jak někdo v mínus šesti stupních může vypadat tak dobře a nedrkotat zuby, ona má na sobě pořádný zimní kabát s kožíškem, který sice celkem hřeje, ale který nesnáší (přísahala by, že to je jeden z důvodů, proč nenávidí zimu, protože v tom kabátě nevypadá jako Anna Karenina, ale jako debil). V kapse má ještě kulicha, ale toho nevytáhne, svádí vnitřní boj, ten kulich je hrozný, ale Tadeášovi se nelíbí ani bez kulichu, není čas na hrdinství, stejně bude za chvíli doma. Po chvíli si toho kulicha narazí na hlavu a chce umřít.

Na Lazarské stojí osamělá noční tramvaj, cestující se venku klepou, dlažbu pokrývají modré třpytivé střepy. Jeden muž sedí na zemi a krev mu teče z hlavy, druhý se pere s řidičem. Ema instinktivně zpomalí, Tadeáš naopak zvědavě zrychlí tempo. Zatímco se Ema obezřetně šine na zastávku, tak Tadeáš zjistí, co se stalo a běží zpátky, aby to Emě vylíčil.

Nějaký dva chlapi se servali a rozbili okýnko, tak nic nejede, dokud nepřijede policie.

Ty vole, tak to zmrznem.

Tadeáš si dýchne do dlaní, i když mu není zima, ale chce ukázat Emě, že v tom není sama, i když nechápe, co si holka stěžuje, když je oblečená do dvacetistupňového mrazu. Kdyby nebyla taková zima, a kdyby měla lepší náladu, nebo kdyby alespoň nevypadala jako duchna, tak by Ema navrhla, že se pár zastávek projdou, ale ona opravdu není oblečená ani naladěná na noční vycházku, a pak jí naštěstí dojde, že by ten návrh neprošel ani v létě, když by měla na sobě svoje reprezentativní šatičky na ramínka, protože on bydlí směrem na Mírák a ona zas na Žižkově. Tadeáš by naopak na tu procházku docela chuť měl, vyčistil by si hlavu, ale pak vidí Emu, která se tváří jako zkurvená Nastěnka, smiluje se nad ní a navrhne:

Tak si někam sednem, než se to tady rozjede.

A než se stačí Ema rozhodnout, tak ji vezme za loket a vyrazí. A Ema se mu poddá, tak jako každá. V hospodě, do které zaplují, ale vybere stůl ona. Tadeášovi stačí mrsknout bundu na židli, telefon na stůl a vyrazí na bar koupit víno, Ema má alespoň pár minut času se vyzipovat ze zimního oblečení a zklidnit se. Pomine-li jejich pár vět prohozených na cígu, tak vlastně nikdy s Tadeášem nebyla úplně sama, určitě na to není dobře oblečená ani dost opilá, ty tři skleničky vína rozprostřené do šesti hodin s ní skoro nic neudělaly. Narovná se a odolá pokušení si sáhnout do tašky pro mobil nebo něco, čím by mohla zaměstnat ruce, sakra, o čem se s ním budu bavit, vidělas poslední dobou něco photo-related, mysli, holka, mysli, ale samozřejmě má okno a je jí jasné, že bude to celé jedno víno poslouchat Tadeášovy fotografické řeči, usmívat se a dělat, že tomu rozumí, nebo hůř, budou oba mlčet. V ruce už má podtácek a začne s ním nervózně klepat o stůl, kdyby ty podtácky byly hranaté a ne kulaté, tak by se začala z nich ze samé nervozity stavět domeček, ale v tu chvíli se Tadeášův mobil připojí na wifi, obrazovka se rozsvítí a začnou se na ní množit notifikace. Ema se zahledí k Tadeášovi, který je pořád otočený zády na baru a mobil si impulsivně otočí k sobě.

Tadeášovi servírka podá karafu červeného a dvě sklenice, přitom se na něj krásně usměje, ale on to nezaregistruje. Pokaždé, když vejde do baru, tak se mu něco napne u srdce, protože očekává, že by ji mohl potkat. Jmenuje se Tereza. Dal by duši za to, nebo ne duši, ale třeba pětikilo, kdyby jednou vešel náhodou do baru a ona by tam náhodou byla ve stejnou chvíli, sama, se skleničkou bílého, s dlouhými vlasy doprostřed zad, tak, jak ji viděl poprvé. Doufá, že náhodné setkání by je mohlo znovu a nenásilně spojit, ale náhodou ji nepotkal už dost dlouho, alespoň se nechová tak psychopaticky jako na začátku, kdy kontroloval její Facebook a Instagram několikrát denně, sledoval, na jakých událostech určitě bude a na kterých možná, chodil kolem jejích oblíbených kaváren, o kterých věděl, že tam chodí pracovat, latte, sušenka, kterou přikusuje hodinu, Macbook Pro na splátky, bral si to kolem její fakulty, pokaždé, když tramvaj projela zastávkou, kterou s ní měl spojenou, tak se mu dělalo úplně fyzicky slabo při pomyšlení, že by mohla nastoupit. Ví, kde Tereza bydlí, ne přesně, ale zhruba, ví zastávku i přibližný směr, kdysi mu popsala, jaký má výhled, když se podívám pořádně a je jasno, tak vidím až na Vyšehrad, představ si to, ale kdyby fakt chtěl, tak by tu adresu mohl získat a čekat na ni před domem, přistihoval se, že při procházkách chodí kolem jejích míst, jakoby Tereza natahala po celém městě červenou nit, o kterou neustále zakopával, a která se mu ovíjela kolem kotníků a zápěstí. Pokusí se pobrat sklenice i karafu, nechápe, co si slibuje, jestli ta holka někde je, tak rozhodně ne v tomhle pajzlu v tuhle noční hodinu, ale přesto se rozhodne ji zkontrolovat, hned mu ale dojde, že mobil nemá v kapse bundy, ale na stole, otočí se a vidí Emu, jak se opírá o překřížené ruce a dívá se na jeho rozsvícenou obrazovku. Stačí tři dlouhé kroky a už sedí naproti ní a fakt ho zajímá, co mu holčička na to hrabání v mobilu řekne, ale k jeho překvapení k němu naprosto suverénně vzhlédne, přitáhne si karafu a řekne:

V tom mobilu máš celkem harém.

Tadeáš sleduje, jak jim oběma obratně dolévá. Pokusí se o pobavený úsměv a několika rychlými pohyby provede kontrolu. Nic. Tereza žije, ale ne dnes večer. Žádná nová fotografie ani událost, aktivní na Messengeru naposledy před hodinou, takže spinká, kočička. Uleví se mu, mobil si strčí do kapsy a přiťukne si s Emou. Ta se mu dívá zpříma do očí, ale pod stolem, kde na ni nevidí, tiskne nohy k sobě, aby se jí netřásly. Hrozně se jí ulevilo, že na ní není naštvaný, jiný by ji za koukání do mobilu seřval. 

To ty holky stíháš všechny?

Tadeáš si vyhrne rukávy u svetru a Ema si prohlédne jeho potetovaná předloktí, a pak oči rychle sklopí. Tadeáš si ji prohlédne mnohem kritičtějším okem. Ty bílé vlasy a ofina slouží k tomu, aby odvedly pozornost od jejích nevýrazných rysů, rty má rozpraskané a suché od zimy, oční víčka má nafialovělá, protkané žilkami, je to zajímavé, ale muselo by se to vyretušovat, vypadá to nezdravě, stejně jako jizva, která jí bíle svítí těsně u kořínků vlasů, dlouhá, minimálně šest stehů. Je vidět jenom v určitém světle, je to už dávno zahojené, takže zranění z dětství, které už si nepamatuje. Takové jizvy svítí ze všech těch nahých těl, které fotografuje a všechny musí dlouze řešit v post-produkci, kdyby těm ženám před lety někdo řekl, že se s tím bude takhle mrcasit, tak by na sebe v dětství určitě dávaly větší pozor a nelítaly po mokrých dlaždicích nebo nejezdily na kolečkových bruslích bez chráničů nebo by sakra dávaly pozor, kam šlapou, když je tatínek zrovna nedrží za ruku.

To jsou jenom holky, co je fotím, vysvětlí jí. A je to pravda. Terezu, Terezu nikdy nefotil. A je to škoda. Tereza se mu chlubila, že neměla nic zlomeného, žádné zranění, žádná vážná nemoc, žádné šití. Takže i žádné jizvy. Vykládá Emě o focení a Ema se mírně usmívá, začíná být ospalá a je zklamaná, ale ne tolik, protože přesně takový vývoj událostí čekala, Tadeáš bude mít monolog o focení, já se doopiju, a pak pojedu zmrzlou tramvají domů, co jsem si myslela, že se stane? Tadeáš jim rozlije další víno. To, že vypil skleničku tak rychle, a to, že si je jist, že je Tereza v bezpečí v posteli, ho zklidní, a tak pod stolem škrtne o Emu kolenem, jen ze zvědavosti, ale zdá se, že si toho nevšimla, ale samozřejmě, že všimla a má po své vlastní rychle vypité skleničce dost odvahy na to přitisknout své koleno k jeho noze.

A Tereza není v posteli. Kráčí rychlým krokem na Lazarskou, v uších sluchátka, hudba, která jí duní do hlavy, jí chvíli dává zapomenout na to, jaká jí je zima. Stejně jako Tadeáš má na sobě jenom bundu a elegantní pletenou čapku, zpod které jí crčí proud vlasů, ale na rozdíl od Tadeáše jí je v bundě ukrutná zima, ale na rozdíl od Emy by radši umřela, než aby si vzala na sebe něco, v čem by vypadala blbě. Ruce bez rukavic má vražené do kapes, bradu má zabořenou v límci, ale jakmile vyjde zpoza rohu a vidí nehybnou noční tramvaj, tak vzhlédne. Vidí policejní majáček, třpytící se sklo, slyší netrpělivost. Promne si ruce. Taxi si volat nechce, nemá peníze a navíc, taxikářům nedůvěřuje, prostě půjde pěšky. Rychlým pružným krokem vyrazí správným směrem. Vytáhne si z kapsy mobil, přepne playlist, zvýší hlasitost, pod nohama spatří bílé pruhy přechodu, vstoupí na něj a auto, které ji srazí, ani neslyší přijíždět. Sluchátka jí tím nárazem sletí z hlavy, takže slyší jen ticho a mráz, barvy žhnou, pod levou rukou cítí chlad koleje, mobil leží kousek od její kapsy, prasklou obrazovkou dolů, bolest jí propaluje drahou černou podprsenku a levné bílé tričko, které bez rozdílu rozstříhají zdravotní sestry před rentgenem, ještě chvíli je ticho, otočí hlavu, aby viděla na oblohu, ale bolí ji hlavu otočit, tak zůstane tak, jak je, se široce otevřenýma očima upřenýma na dlažbu, teď místo hudby slyší hlasy, ve vlasech se jí otevírá rána na šest stehů, někdo ji bere za levou ruku, někdo ji zas hladí po tváři, mobil zhasne a Tereza usíná.

Tagged: