18.4.2019 Ink

V učebně č. 413

Zvedám se ze židle, přicházím k oknu a pohlédnu na Hrad. Otevírám okno, vystupuji z něj na střechu, je tam malý balkon. Rozbíhám se a přeskakuji zábradlí z pískovce, plachtím a dlažební kostky se přibližují. Mé tělo se tříští, hlava puká, krev stříká.

Zvedám se ze židle, u okna se otáčím a dívám se do všech tváří, tážou se, ale já mlčím. Běžím k zábradlí, vystupuji na něj a za mnou se tají dech. Neohlížím se a vykročím do prázdna. Rázem se měním v prach a vítr mě odnáší k Národnímu divadlu.

Zvedám se ze židle, proskakuji sklem okna. Krev ze mě kape na balkon a značí mé poslední kroky. Stoupám na zábradlí, otáčím se. Rozpřáhnu paže a padám nazad. V žaludku se váže uzel, svaly kamení, oči vylézají z důlků a z otevřených úst uniká poslední vzdor.

Sedím na nepohodlné židli, potím se ve vydýchané učebně a sleduji sám sebe, jak stokrát skáču a stokrát mizím z dohledu.

Tagged: