31.3.2019 Ink

Vlakenky

Dvě básně Lenky Chýlové nespojuje jen železnice. Chlad kolejí se odráží ve světe za okýnkem i lidech v kupé. Slova se valí přes pražce kolejí v hypnotizujícím rytmu. Momentky, nad kterými by se sotvakdo pozastavil, dostávají křehké kouzlo. A stejnou rychlostí, jako se za oknem míhá krajina, se mění i témata a myšlenky. Nakousnuté jak krajíc chleba zanechávají známou, domáckou chuť na patře.

 

poprašek v kamenných zárubních stěn

na zemský vál nasypaná mouka louka

se chvěje zimou

hnízda v holých korunách 

čechrané nádory

babičce uřízli prsa

jako patky od bochníku

a my si stěžujem na chlad

hubený den – tenký krajíc

aby nás neubylo!

po mezipolí jde muž

a chňape po bílu

co ho seká po tvářích

chlap v maskáčích mi kouká do   výstřihu

a mě se zdá jakoby mi hořely

na tričku dvě kávové skvrny

panenský svršek po-o

sníh svou intenzitu zpomaluje

a vlak šouravě brzdí a škube sebou

mezi valy

mimo zastávky

v některých dírách je tep_lo

na některých rovinách tísné prázdno

‘srovnali ho se zemí’

/

roviny

 

 

vločky kloužou po skle

chomáče na větvičkách

ten hmatatelný neklid cestujících

když vlak zastaví uprostřed lesa

něco jim násilně narušilo cestu

chlap vedle přežvykuje neadresnou zlost

vedle profičel rychlík

‘máme rozbitou mašinu’

/

neadresná zlost

Tagged: