26.3.2019 Admin

Nezahulíme, Ludwigu?

Dup, dup, kcha, kcha. Cítíte to. Ty basy, co křičí bolestí a smutkem člověka, který se žene dobrovolně do míst, kde lidem rostou místo vlasů hadi a z úst jim lezou sklípkani, protože ví, že i tohle je lepší než život. Život: časoprostor pro průměrné. Průměrné, kteří neradi hluk. Průměrné, kteří říkají, že všeho moc škodí.

Doprdele, ten borec se musel cejtit celej život asi jako já ráno po tom, co sním burger s jalapeňos. Ne, zlehčovat jeho bolest nejde. Na to je moc těžká. S každým dalším taktem těch smyčců to cejtím. Má v sobě hroznou urputnost. I když slečně líbáte ručku tak to děláte jako kdybyste jí tu pazouru chtěli urvat. Ta hudba je zhmotněním agrese. Poddávám se tomu.Vrhám se do toho víru zhmotněnýho zvuku. Ten vír mě nese. Snažím se zachytit, ale není čeho. Nechávám se nést. Natahovat se na skřipec. Hladit. Lámat se v kole.

Najednou to něco protne a vrací mou hlavu do reality.

„Hejbeš se mimo rytmus!“ křikne postava stojící vedle mě.

Sundavám si sluchátka a teprv teď ho poznávám. Sám Ludwig.

„Já… Promiňte…“

„Dobrý, viděl jsem i horší… Poslouchají mě a vůbec nechápou.“

„Co jako nechápou, šéfe?“ ptám se Beethovena.

„To je jedno. Ty si myslíš, že máš v sobě bolest a agresi?“

„Jes.“

„Jak se projevuje?“ řekne Ludwig chladně a sedá si na postel.

„Nijak, většinou ji potlačuju…“

„Proč?“

„Nic moc vám dneska nevynese. Sranda vydělává víc…“

Ludwig vztekle hodí hlavou: „Pokrytectví…“

„No jo, ale vy se zase můžete někomu zdát jako pěknej pozér.“

„Co…?“

„Já bych vám za tu muziku kouřil péro, o tom žádná, ale přeci jen… Ale nepřijde vám, že se v tom hrozně cachtáte?“ říkám a musím se koukat do země. Jde z něj respekt až vám po zádech běhá mráz. Víte, že on trpěl, je to cítit z každýho póru jeho hudby. Konce jejích nehtů vás připravujou o částečky masa.

Nic neříká.

„Nezahulíme, Ludwigu?“

Překvapeně vzhlídne a kývne hlavou. Jdeme na balkón.

Připaluju si. Natahuju. Kouř mě sytí a zároveň stravuje. Cítím jak mě tahá za žebra. Chvilku ho nechám ať si tahá, pak vydechuju. Podávám Ludwigovi, čoudí solidně. Po chvíli jdeme zase dovnitř. Koukáme na sebe.

Najednou do pokoje vchází člověk v bílejch hadrech a černý buřince. Jasně, je to on… Ten, kterej Ludwigovu hudbu miloval a zároveň jí dal první krev. Ušklíbne se a nasolí mi ránu do xichtu.

Padám ze židle.

Smyčce chvilku hladí a snaží se konejšit, ale hned zase hryznou. On mě nakopne do žeber a začně se strašlivě smát. Ludwig se taky směje. Smyčce se taky smějou.

Slyším to.

Taky se začínám smát. Až se za žebra popadám.

Tagged: