24.3.2019 Ink

Vše pomine

Alfred Tennyson působil napříč většinou devatenáctého století, kdyby to bylo tak jednoduché, dožil by se letos 210. narozenin. Z laciných škatulek je nejjednodušší vybrat novoromantismus a označit jej za viktoriánského básníka. Tím to ale nehasne.

Tennyson je představitelem autora, který mnohé převyšuje nejen schopností dosáhnout jasné zvukové malby a působivé veršové výstavby, nýbrž už samotným uvědoměním, které jeho dílo provází. O jaké uvědomění jde, zůstává cíleně nedořečeno – lze o něm totiž napsat mnoho, a přece se jeho poznání nepřiblížit. Nemůže být na škodu vrátit se k tvorbě tohoto dvorního básníka, jenž byl za svou tvorbu odměněn i šlechtickým titulem. Je básníkem monumentu, odhodlání, smíření, zralosti i neustálého proudu zpovědi – oproti těmto aspektům stojí malý, male stvořený člověk, který zůstává pouhostí, i když ho Tennyson vtiskává třeba do oděvu Lancelota. Báseň All Things Must Die nepatří k autorovým nejznámějším (těmi jsou patrně The Lady of Shalott a In Memoriam A. H. H.), bohužel ale patří k obrovské spoustě jeho textů, které dodnes nebyly řádně uvedeny do českého prostředí.

Bulvární dovětek: Lord Alfred Tennyson je obklopen aurou homoerotických motivů (aby ale bulváru nebylo příliš, jedná se o co do rozsahu takřka nepatrný zlomek jeho díla – ten nejznámější).

 

Vše pomine

Jak čistě zní tón modrou řekou hnaný

 

Před očima,

Jak hřeje širý jižní vítr, cítím.

 

Na obzoru

Další bílý oblak jiný míjí zas,

Všechna srdce květnová s tímto dnem procitla,

 

Plna štěstí,

Však vše pomine.

Toky téct přestanou

A ztichne dechu proud,

Oblaka ustrnou, neminou již se víc,

Srdce se ke konci jedinkrát zastaví,

Když vše pomine.

Vše pomine.

Jaro v čas náš víckrát nevkročí.

Marnost nad marnost!

Smrt čeká, Zem se netočí.

Zvedni pohled, tví přátelé

Zvedají se od stolu, víno nedopíjí, opouštějí veselé.

Nasloucháme volání a vyslyšíme je!

Schovaní jsme krásně, než tma tišeji,

Zpěv náš v tlumu utonul.

Ptačí hlas, jenž slýcháš v snu –

– Znovu nezazní ten smích.

Ani větru rozmarného tanec na kopcích.

Nouze nad nouzi!

Poslouchej! Zaslechneš smrt volat

Za obzor, na okrajích slova.

Brada klesá v ohromení,

Tvá tvář ztrácí zarumění,

V pažích další síly není.

S horkou krví led své myšlenky si mění,

Oči ještě pozorují, než spočinou v zastavení.

Devětkrát pak umíráček vysloví své přání,

Sbohem, krásné duše, sbohem, muži, sbohem, paní.

Stařičká Zem

Přišla sem,

Jak každý ví,

S dávnem dalekým.

A stařičká Zem musí pominout.

Tak jen ať horce větry vydechnou

A vlna blankytu břeh ať překryje,

Jak činí ráno s večerem.

Skrz hloubku věčnosti

Nevidíš.

Vše zde se zrodilo,

Nic se však nevrátí.

Neboť vše pomine.

Tagged: ,