20.3.2019 Ink

Do teplých krajin

Za oknem Hradčany a sníh. Na stromech zmrzlé pupeny. Je začátek dubna. Dny zebou. Pijeme čaj a mlčíme. Mluví na nás tachometr. Všude cítím tíhu času a čaj chladne ti v průsvitných vrásčitých rukou.

Oné noci tě vzbudila žízeň.

Vstáváš, potichu jdeš do kuchyně, hlavně nevzbudit vyčerpanou matku, tolik si toho prožila. Se sklenicí vody se chceš vrátit do postele. Nedá ti to. Otevíráš dveře jídelny. Vždyť vypadá, jako by spal. Otec. Leží ve svém nejlepší obleku, vyleštěné botky jakoby svítily do tmy, stejně jako jeho bělostné ruce. Rakev je dubová. Chceš se na něj usmát, dotknout se ho. Nedokážeš se však přiblížit. Chvíli tam jen stojíš. Tenhle smutek ještě neznáš, je tak čirý, tak nezlostný, ne náruživý, jen bolí a je temný, pomalu se ti omotává kolem hrdla, nedokážeš udělat krok vpřed. Pomalu zavíráš dveře, vracíš se do pokoje, sklenice vody nedotčena. Ticho a tma, jen tvé malé bulvy svítí do tmy pokojíčku. A tenkrát kolem tebe prošla smrt poprvé. Prošla znenadání, uštkla a rychle se odplazila pryč.

„Vem mi dvoje Sparty, pribiňák a makovej závin jo? Ale cigára bez těch hnusných obrázků prosim.“

„Ale babi, to už se nedá sehnat.“

„No dobře, přendám si je do tý starý krabičky.“

Z okna vidíš sestru. Odvádí ji dva gestapáci. Chceš na ni zakřičet, něco říct. Proboha. „Mlč!“ řekne ti pohledem. Mlčíš a ona mizí. Tvoje starší sestra. Vzdyť jen tančila jedné rozmarné noci s Rusem. Ten den kolem tebe prošla smrt podruhé. Sesouváš se na zem, nedokážeš křičet, nedokážeš mlčet. Dětskými pěstičkami bušíš do parket. Ona nemá zavřené oči a sepnuté ruce, neleží klidně v dubové rakvi jako otec. Má v očích děs a nevyslovitelnou prosbu. Nemůžeš pomoct. Tahle smrt byla jiná.

„Nemohla by jsi mi jěště než pudeš zalejt kytky prosimtě?“

„Jasně.“

„Počkej obuju se, půjdu s tebou na chodbu, něco ti ukážu.—Koukej tady pod voknem mám vlaštovčí hnízdo.“

„Hm. To je dost dobrý.“

„Už se dvě vrátili, při tý oblevě ale mám strach že chcípnou, se zas hrozně ochladilo. Už tu hnízděj pět let. Jednou mi tu zůstalo jedno ptáčátko. Bylo nějaký divný, neumělo lítat no a už byl čas odletět, jenže ta máma se snažila hrozně dlouho no, ale pak stejně vlastně vodlítla, víš s těma vostatníma. A to bylo asi před třema lety, to sem ještě normálně chodila víš a tak sem se vracela od Odkolka, to bylo tam jak je teď ňákej ochod s krystalama, no ale Odkolek se držel dlouho. No každopádně sem slyšela takový rozkošný maličký pískání a tak vidim že je ptáče v hnízdě samo. Řikám: Máma ti vodlítla co? Sem mu dala trochu housky ale stejně chcíplo.“

Vstát o něco dřív než ostatní děvčata. Rychle se obléci a proklouznout podřimující vrátné pod drápama. Pak rychle z Malostranský nahoru na Pohořec. A tam už čeká Radim, bratříček. Podáváš mu chleba a bonbón. V chlapeckém sirotčinci je míň jídla a Radim je neduživý. Matka si prostě odjela. Nechala vás jen s Márinkou, chůvou ve velkém prázdném domě. Pak Vám dům vzali. Márinka odjela na venkov k rodičům. Aspoň jsi daleko předaleko od té jídelny, od té jídelny, do které jakoby se obtiskl otcův obličej, klidně spící v mohutné dubové rakvi.

„Hele tadyhlec máš náký maso a dort, vezmi to domů. To mi dneska přinesla Jarmila a já to nemůžu jíst.“

„Ale já nejdu domů, nechce se mi to tahat. To dej zejtra tátovi.“

„A kam zas deš slídit?“

„Nic velkýho, jen na Náplavku.“

„Myslíš nábřeží?“

„Jo jo asi jo, ale na druhý straně řeky, u Palačáku.“

„To sme jednou šli s Radimem, podél vody, právě tam na druhý straně. Bylo to po Pražskym povstáni. Bylo jaro a bylo to hezký, tak jdeme podél řeky, jíme rohlíky se šunkou, kousky hážem kachnám. A v tom Radim uklouznul. Rozplácnul se na tu studenou dlažbu a já se začla smát. Říká: to ne já, tam byla ňáká slupka od banánu. Tak se sklánim, koukám a to nebyla slupka od banánu, bylo to lidský ucho. Takový namodralý a špinavý, vypadalo jako ňáká hračka pro psy. No, tak sme šli dál a dali si dort ve Slávii.“

„Vážně nechceš vzít to maso domů?“

„Tak dobře babi.“

 

Nad Prahou je rudé nebe, ale stejně tě noc vzhůru vábí. Jsi mladá, tak ukrutně mladá a jistá ve svém těle. Když je metro v tunelu, stihneš si namalovat rty, okna jsou zrcadla. Běháš nocí jako splašená. Rozsvícená okna koukají do tmy jako oči toulavých koček. Jsi jedna z nich ve svém šedivém baloňáčku. Chytáš Jarmilu za ruku, to ona byla tvou nejbližší, vyjete spolu na měsíc. Dnes jěště dnes najdem svoje lásky, to si přísaháte. Dny a noci se na obloze neúprosně střídají a v noci ožíváš, vždyť v noci nejsou vidět stíny, není co přeskakovat, je jen okamžik. Noc je vlídná, schovává, zakrývá, než oči přivyknou a když dojde víno, teče rum. A tenkrát si ucítila smrt potřetí, líbeznou smrt, smrt svojí beznaděje a plytké svobody, tenkrát když jsi ho poprvé potkala v jednom malátném nedělním odpoledni.

„A co ten tvůj, no jak se menoval?“

„Menuje. David. Jo dobrý, myslim že teď je to dobrý.“

„A nežárlí?“

„Ani ne, tak jako zdravě.“

„Hm.“

„Co je babi?“

„No kdybych já ti měla radit, podle mě bys neměla bejt s nikym moc dlouho.“

„Sme spolu teprve půl roku.“

„No já myslim ne dýl, než třeba čtrnáct dní. Ses mladá, neměla by ses na nikoho vázat.“

„Ale babi, to si přece nejde takhle říct, když se člověk zamiluje.“

„Prosimtě, já se v tvym věku uměla zamilovat třeba třikrát za den.“

„To bych zvládla taky ale to se snažim potlačovat víš.“

„Od tý doby co sem se usadila to šlo jenom od deseti k pěti.“

„Ale babi, vždyť ty ses pořádně neusadila nikdy.“

Vracíš se domů. Na profukující okenice mráz namaloval pavučinky. Ve vaně je kapr. V troubě připálená nádivka. Zítra bude Štědrý Den. Tvůj starší sedí na zemi a píše úkol. Svítí si čelovkou. Kolem sebe má do kruhu rozestavěné vojáčky. Zase vypadl proud mami, špitne. Svět se ti pod nohama točí a hlava bolí, zakopáváš o flašky a dárky cos včera nakoupila a zapomněla před nimi schovat. Chceš ho obejmout, synáčka. Sedáš si k němu a chytáš do ruky vojáčka. Nech je mami, chci, aby tady takhle stáli. Ale no tak, pojď si hrát. Mami je noc, čekali sme s bráchou celý odpoledne. Mladší leží v bundě na posteli a spí. Leháš si k němu a přikrýváš se peřinou. Objímáš ho, mačkáš. Ručička na Staroměstské radnici je na dvanáctce. Štědrý Den. Kapr bude na porážku čekat klidně ve vaně až do rána. Synek usíná mezi vojáčky. Svíčka dohořívá. A mami, přijde zítra táta? Zeptá se mladší v polospánku. Slíbil to, slíbil to, ano zítra přijde.

„A co budeš vůbec dělat na velikonoce babi? Nemám přece jenom přijít?“

„Né s tim si nedělej hlavu. Ale až se vrátíte tak přijď, upeču vám nádivku.“

Toho dne jsi ucítila smrt počtvrté. Odešel i mladší. Zbyl ti jen byt, jako pomník dávné představy šťastného rodinného života. Na žloutnoucích stěnách máš vylepené fotografie. Často si prohlížíš své staré šperky. Pod rozladěným klavírem proutěná bedna s vojáčky.

„Máš hezkej lak na nehty.“

„Mám ho s sebou.“

„Vážně?“

Lakuju ti nehty. Stydne další hrnek čaje. Bylo mi šest a tys byla jediná kdo mi dovolil chodit po Praze v princeznovských šatech. Byly bleděmodro stříbrné. Za každou cenu jsem v nich chtěla chodit venku. Pamatuju si jedno letní odpoledne. V těch šatech jsme šli do papírnictví a nakoupily hrozně moc nálepek, cennejch, sametových a nafukovacích. Měli tenkrát v družině velkej úspěch. A pak sme šly na zmrzlinu. Pamatuju si to jako dneska. V těch karnelovalovejch šatech se dvěma spodničkama jsem se cejtila úzasně. Je sice nesmyslný lakovat si nehty, když člověk nevychází z bytu, ale jak bych ti mohla upřít tuhle roztomilou marnivost? Od doby, co tě znám, voníš pořád stejně. Na nočním stolku vedle cigár a tabletek leží malá ampulka s šeříkovou vůní.

„Tak ahoj babi, přijdu po velikonocích, kdyby něco, volej.“

„A kam vlastně jedete?“

„Do Kroměříže.“

„Co tam?“

„Noo jau plně nevim, ale máma říkala že sme tam nikdy nebyly a je to Unesco a taky sme nebyly dlouho na žádnym rodinnym výletě a nejsou moc prachy. Tak prostě Kroměříž.“

„Tak jo, tak ahoj. A pozdravuj všechny a opatrujte se mi.“

„Jasně. Pa.“

Měl hezkej den když umřel. Seděl v křesle po obědě a když se Janina vrátila z nákupu, už zíral do tý tlamy ticha. Druhý den ráno ti přisla esemeska kde stálo „Dobrou noc maminko.“ Je to tajemství, záhada, hlas ze záhrobí, moderní duchařina, nebo máš prostě jenom blbej důchodcovskej mobil. A toho dusného červnového dne se kolem tebe smrt omotala popáté. Školáci běželi domů s vysvědčením za mámama a tátama a na tvoji hlavu se sesula celá ta nebeská klenba. Byl přece kousek tebe, vyšel ti z lůna. Vdovou budeš brzy. Sirotek jsi byla. Pro matku, které umřelo dítě, neexistuje název. Ta věc se dít nemá. Copak tohle je koloběh života? Je to narušení linky, vytržení z řádu. Byly to dlouhé mdloby, předlouhé, a napřesrok umřel tvůj muž. Smrt už tě nemůže uštknout, už dávno víš, že je to jen o něco vyzáblejší sestra života. Nad postelí visí obrázek panenky Marie, jí taky umřel syn, říkáš si často a modlíš se růženec. Na zdech se usazuje prach a fotky se odchlipují. Jak ráda ti lakuju nehty, jak ráda s tebou piju vlažný čaj. Dřez protýká, okenice netěsní. Peřiny jsou šedavé, od cigaretového popele, jak třese se ti ruka, když nemůžeš spát a kouříš v posteli. Pořád vaříš, i když není, kdo by s tebou jedl. Vlaštovky už odlétly, nebo zmrzlé spadaly z telegrafních drátů. Jak ráda beru si ty tuny nepotřebného připáleného jídla a pak je rozdávám bezdomovcům a ani ne z touhy po dobrém skutku, ale protože nemám tušení, kdo by to doma pořád jedl. Prosím jen na chvíli nemysli, nemysli na svá mrtvá ptáčata.

Průvod bledých masek netečně pohroužených do sebe. Kamenné sochy andělů hledí slepýma očima na tvůj hrob a od Břevnovského Kláštera je slyšet varhany a když vracíme se zpět ke kostelu, tvoje tělo hluboko pod zemí, z kostela vychází svatební průvod. Tak tohle, tohle je koloběh života.

Umřelas tehdy o Velikonocích. Je dost dobrý umřít na Velkej Pátek. V tu chvíli jsme procházeli starou křížovou cestu poblíž Kroměříže a mě se v jednom krátkém okamžiku a znenadání na malinkou chviličku tolik zhmotnilo nehmotné, na jednu chvíli jako bych znala všechna tajemství a já si tehdá bláhově myslela že jsem snad dooprady pochopila boha a přitom to ty. V malostranském bytě ležela jsi bez hnutí na posteli a oknem šlo dovnitř jarní teplo.

Tagged: