19.3.2019 Admin

Nedosáhnu

Z něžné poetiky Honzy Michálka nečiší jenom upřímnost. Z klidného toku slov nechává vystupovat krásné a zneklidňující obrazy. Jemný. Vostrý. Suprový.

 

První slova po ránu

večer poznávám po hmatu.

Světlá dívka nakukuje pod ránu,

nic a vůbec nic jí nemůže umazat

ruce, prsty ani dlaně.

Zamrzlá je přes blízkost,

takže při doteku nedosáhnu

a ta vzdálenost mě půlí v pase,

to co je nahoře a to co níž.

Oboje samo za sebe

 

Pod nebem, s blízkým jsi teď,

s blížícím se.

Známým a tedy něžným.

Zchutnám pomalu stěží, prudce… a neviděn.

Zahrada kde večer oddychneš

a ráno se zvedáš, moje mysl.

Vpletu si tě tváří do prstů

Tagged: