17.3.2019 Admin

Pauza na cígo

Venku je strašná zima, takže když se jde kouřit, je to odsun. Kabáty, šály, čepice, všichni se sbírají, někdo přitom shodí židli a zbytek kavárny se po té ráně otočí. Tadeáš ji rychle zvedne, trapně je mu jenom vteřinu. I přes svůj debakl se židlí je hotový jako první, zbytek osazenstva vypadá, jakoby se chystal přejít Sibiř, jemu stačí bunda, i když je venku mínus pět a je kvůli těm svým práškům čím dál tím hubenější. Zima mu prostě nebývá nikdy. Všimne si, že Ema během celé té akce zůstala sedět a obrací v prstech zapalovač, jakoby si v jeden okamžik řekla, že ven kouřit přece jen půjde, ale donekonečna si to rozmýšlela, což je Emě docela podobné. Ta holka nikdy neví, co si objednat, jestli pivo, nebo víno, natožpak jaké, nikdy neví, jestli je unavená a jde domů, anebo má chuť ještě zapařit, nikdy neví, jestli chce fakt vážný vztah nebo něco nezávazného, aby se mohla soustředit na kariéru, i když samozřejmě neví, na jakou. Svoboda volby je pro takovou nerozhodnou holku tím největším vězením. Tadeáš si občas myslí, že by se Ema měla vykašlat na svou emancipovanost a najít si chlapa, který jí všechno pěkně nalinkuje, ráno ji bude budit a v noci jí bude zhasínat a Ema nebude moct říct ani popel, ale vlastně bude šťastná, protože už nikdy nebude muset o ničem rozhodovat. Luskne prsty Emě před obličejem a ona k němu zvedne oči, modrý jako safíry, ještě modřejší pod peroxidově bílou ofinou.

Ty nejdeš na cígo?

Eminy prsty pořád otáčí zapalovačem a nerozhodně zavrtí hlavou.

Tadeáš vytáhne jednu z cigaretu z krabičky a strčí si ji do úst, krabičku si obrací v prstech, doufá, že Emu naláká. Ale nezáleží mu na ní tak, aby ji lákal moc dlouho, všichni už jsou venku a je vidět, že už mají rozkouřeno, ví, že v téhle zimě na něj čekat nebudou. Ema doufá, že ji bude přemlouvat, a kdyby se jí zeptal ještě jednou, tak by se misky vah překlopily, ona by se oblékla a přece jenom by šla, i když se jí do téhle zimy doopravdy nechce, ale Tadeáš si už zasouvá krabičku do kapsy kožené bundy a vykráčí ven, jak otevře dveře, tak ji šlehne trochu toho ledového vzduchu, ale dveře se hned zavřou a ten chlad mezi stoly roztaje.

Ema položí zapalovač na desku stolu, podepře si hlavu a krátce se zadívá ven na ostatní, na žhnoucí špičky jejich cigaret, na jejich pohybující se ústa, ví, že s největší pravděpodobností o nic nepřichází, ale připadá si sama u toho velkého stolu nepatřičně, ovšem ona by si připadala nepatřičně i tam venku v té kose s cigaretou, protože i po třech letech strávených v umělecké sféře vypadá s cigaretou jako naivní šestnáctka, která kouří poprvé v životě. Ten samotný akt kouření miluje, líbí se jí, jak u toho vypadá, líbí se jí to, jak se jí cigareta mezi prsty zkracuje, až má hořící konec skoro u rtů, ale nešlukuje, protože se jí zvedá žaludek. Ví, že si tím nepomáhá, že místo rakoviny plic holt bude mít rakovinu patra nebo jazyka, ale každému je jedno, jak kouří, maximálně to někdo okomentuje, hele, učil tě někdy někdo kouřit, holčičko, ale jakmile to vypustí z úst, tak to zapomenou, ale Ema to nezapomene a občas ji až překvapí, jak dokonale ji může rozhodit špatná vzpomínka, například něco, co se stalo před třemi lety, shodou okolností právě v téhle kavárně, kdy osazenstvu slavnostně oznámila, že má strašnou chuť na cigaretu, ve skutečnosti ji neměla, ale ten den se vyspala s klukem, kterého hrozně dlouho chtěla a myslela si, že může všechno, a že tak slavnostní chvíle potřebuje rekvizitu. Vykráčela ven, bylo léto a na nose, tvářích a ramenou měla spálenou kůži a byla přesvědčena, že nikdy nebyla a nebude krásnější, otočila se tehdy k muži, který byl nejblíž, nikdy ho předtím neviděla, a kdybyste se jí dnes zeptali, tak by si ani nedokázala vybavit jeho obličej, v její vzpomínce je vyšší, než ona a má husté hnědé vlasy, ale obličej stejně bezvýrazný, jako figurína v obchodě s parukami, a toho muže požádala o cigaretu, kterou jí po pár vteřinách uvažování nabídl, a pak s úsměvem kula železo dál a požádala ho o zapalovač, on ho vytáhl, plamínek ho zeleně rozsvítil a v mezipřipálení jí vpálil: A vykouřit ji zvládneš sama, ne? A ona nedokázala v tu chvíli nic říct. Zaraženě poodešla a chtěla někam odejít, ale neměla kam, a tak odhodlaně kouřila a nešlukovala, byla si jista, že se na ní dívá a pálil ji zátylek a teď, když na to myslí, tak má plíce sevřené v dvou neviditelných pěstech.

Ten chlapík zapomněl na svá slova vzápětí poté, co je vyřkl a zapomněl na Emu hned poté, co dokouřil a vrátil se dovnitř do kavárny. Byl tam ten večer prakticky náhodou a vůbec nebyl zvědavý na nějakou osmnáctiletou holku, která si hraje na kuřačku. Tehdy mu bylo dvacet sedm, teď mu je skoro třicet, občas je Tinderu, i když ví, že jsou tam hlavně stíhačky a on by chtěl potkat normální holku, ale normální holka nehledá kluka na Tinderu, normální holka potká kluka ve frontě na poště. Potkává denně desítky, ne-li stovky holek, většina z nich kolem něj jen prospěchá, takže nemá ani vteřinu na to je oslovit, a kdykoliv je s holkou na jednom místě déle, než vteřinu a příležitost by byla, tak má strach z odmítnutí. V práci to taky nejde, protože je tam holek málo a většina z nich už kluka někde potkala, tam, kde to vůbec nečekaly, prostě přeskočila ta debilní jiskra a teď jsou spolu ve dvou v 1+1 na Novodvorské nebo v Modřanech, o víkendech se vláčí po příbuzných, v noci si ve tmě šeptají o svatbě a o dětech a na kafi a dortíku s kamarádkami se zasněně rozplývají, že si nikdy nemyslely, že by je někdy mohlo potkat takový obyčejné štěstí. On by také chtěl to obyčejný štěstí! O víkendech jezdí domů a přál by si, aby vedle něj ve vlaku seděla normální holka v šatech s růžovými kvítky a s dlouhým culíkem, která by se ptala: A myslíš, že se jim budu líbit? A on by jí odpověděl: No, tátovi určitě. A doma by jí jeho máma naservírovala králíka s bramborovým knedlíkem a zelím a ona by to všechno normálně snědla, nebude to žádná veganka jako ta poslední, a když se jeho ségra zeptá, jak se vlastně poznali, tak ona neřekne, že se potkali na Tinderu, ale řekne něco normálního a hezkýho, třeba, potkali jsme se ve frontě na poště.  Ten večer, když byl v kavárně, zrovna myslel na to obyčejné štěstí, které v tu chvíli měli všichni kromě něj. Kdyby tušil, jak moc Emě ublížil, tak by s největší pravděpodobností protočil oči a doporučil jí, aby se dámička ze všeho hned nepodělala. Ema nemá s jeho obyčejným štěstím nic společného a Ema na obyčejné štěstí už ani nevěří, protože doba, kdy se cítila slavnostně kvůli čemukoliv, už je dávno pryč.

Ema si povolí další ohlédnutí a vidí, že pauza už díkybohu končí. Tadeáš se po ní ohlédne, ona si chvíli jeho pohled podrží, neví, jak se tváří, jeho oči vidí, ale má zdvižený límec bundy, takže mu nevidí na ústa, neví, jestli se usmívá, nebo ušklíbá, to by zásadně měnilo situaci, přesto se trochu narovná a vypne prsa, a pak Tadeáš uhne pohledem a ona se usměje, než se může opanovat, slavnostně se necítí, ale líp rozhodně a mimoděk si vzpomene na jejich jediný erotičtější moment, kdy na večírku stáli oba dva u stejného okna v prázdné kuchyni, jí byla šílená zima, protože od okna táhlo, ale málokdy se stávalo, že by spolu byli sami a bavili se o něčem osobnějším, takže ten moment nechtěla přerušovat tím, že by šla hledat kabát, protože by k tomu oknu hned zaplula nějaká jiná holka. On byl jedním bokem opřený o parapet, ona měla pevně založené ruce přes prsa, protože měla tenké tričko a cítila, že se jí v zimě tuhnou bradavky a on si v tu chvíli vložil do úst dvě cigarety a přes jejich špičky přejel plamínkem sirky a jednu jí podal, přičemž se jí díval do očí, ona se jenom krátce usmála, potáhla a zadívala se ven, obrácena k němu profilem. Byla by slepá, kdyby si nepřiznala, že se jí Tadeáš líbí, ale jenom fyzicky, na to, aby k němu chovala nějaké city, ho zná moc málo a navíc ví, že u něj nemá šanci a v tom má skutečně pravdu, protože Tadeáš o ní nikdy takhle nepřemýšlel. Zajímavé by bylo, co by se stalo, kdyby se nikdy odhodlala k něčemu důraznějšímu, než pohledu do očí, to by o ní pak chtě nechtě přemýšlet měl, ale Ema se mu v nejbližší době z ničeho nevyzná a ani to neplánuje, takže zatím o ničem přemýšlet nemusí.

Tadeáš venku naposledy potáhne z cigarety a vytáhne si z náprsní kapsy mobil, na obrazovce má kromě několika nepřijatých ženských zpráv i černobílou fotku nahé ženy za průhledným závěsem, bohužel ne jeho vlastní, ale Mana Raye, kterého obdivuje ze všech nejvíc. Odhodí cigaretu na zamrzlou dlažbu a otevře nejnovější zprávu, jasný, holka je v centru, tady a tady, nechce se Tadeáš náhodou stavit, otazník, smajlík, smajlík. Nechce. Nechce, nikam nepůjde, i když tahle sešlost, na které momentálně je, určitě skončí úderem půlnoci a nebude mít žádné závratné pokračování. Nechá zprávu bez odpovědi a nezajímá ho, že tím holka bude mít zkažený večer, protože bude kontrolovat mobil v pravidelných pětiminutových intervalech, vždyť si tu zprávu zobrazil, tak ať milostpán alespoň napíše, že nepřijde, kdo tady má pořád čekat, pak se úderem půlnoci vytočí a opije se ještě víc, než měla v úmyslu, bude přísahat, že už mu nikdy v životě nenapíše, dá si toho posledního panáka, i když ví, že ten pohár uvnitř jejího těla tou kapkou přeteče, domů se bude potácet, v noční tramvaji usne a probudí se na konečné, odkud už vůbec nic nepojede a odkud si chtě nechtě bude muset vzít taxi, druhý den bude mít zalomený a bude jenom projíždět jejich staré dialogy, nebo spíše její monolog a nebude chápat, co udělala špatně, vždyť jsem se ho jenom zeptala, jestli se nechce stavit, takže jsem automaticky stíhačka? Třeba se i odhodlá k tomu, že tu jednostrannou konverzaci vymaže, vůbec nejlíp by udělala, kdyby vymazala celého Tadeáše, on je tak zahlcený ženskou pozorností, že si nevšimne, že se jedna nedostavila ke sčítání, ale to neudělá, rozhodně ne v nejbližší době.

Ema opět ucítí poryv ledového vzduchu a vzhlédne. Dveře jsou otevřené a všichni, včetně Tadeáše, se vrací dovnitř. Tadeáš celou dobu myslí na své fotografie a Ema se celou dobu baví s jinými. Sešlost sice skončí úderem půlnoci, ale má závratné pokračování.

Tagged: