Prvotní myšlenka oproštěná veškerých příkras. Dlouhodobá úvaha vydávající se za momentální nápad. Všechno v tom nejpravějším odstínu dané barvy. Intenzita, kterou nemožno ovládat ničím z vnějšku. Pravda a její absolutní protiklad ležící vedle sebe. Veškerá frustrace z minulosti nahromaděná do jedné peřiny, dvou polštářů, do nekonečných hodin jednoho líného dne, kdy se vůbec nemluví a úplně všechno kolem se naplní sladkým potem.
Tak přesně tyhle představy ve mně už úplně zanikly, než se mi opět začaly dít. Naivně se uklidňuju tím, že jsem pánem všeho kolem mě. Že není důvod cítit se ve vlastním životě cize. Ale přece. Nezvyk je ta nejželeznější košile ze všech. Každým dotykem ve mně roste nedůvěra, která i bez toho dosáhla na jednoho člověka naprosto enormních rozměrů. Je tak obrovská, že mám v noci co dělat, abych o ní nezakopla, když se jdu poslepu napít. A teď ještě tohle.
Všechno, co uděláš, i to nejněznější gesto, ve mně vyvolává kombinaci vzteku a smutku rozplizle stékajícího z matrace na dřevěnou podlahu. Nejradši bych se zvedla na loktech a zaútočila. Hnusíš se mi tím, žes udělal něco, cos asi vážně udělat chtěl, že se mi snažíš dostat pod kůži, že se zajímáš, že seš na mě hodnej.
Hnusíš se mi proto, že seš pořád člověk a že se nebojíš. Ani mě ne.
Já všechno prožívám v žebra zdrcujících vlnách. Mají každá svou specifickou barvu, číslo, chuť, časový úsek a jsou pečlivě chronologicky seřazeny za sebou. V tu chvíli toho cítím mnohem víc než ty, to vím jistě. Jen nejsem schopná to slovy vyjádřit. A i kdybych se o to pokusila, okamžitě se mi postaví do cesty. Není to pro ní vůbec namáhavé – stejně už zabírá skoro všechno volné místo, co ve mně zbývá.
Nejde o zklamání, o soustavné lži, ani o to, že se člověk občas zkrátka přepočítá. Že se zlomí. Jde vlastně jenom o jeden okamžik, jemuž ale tenkrát předcházely měsíce utrpení, bolestné kumulace, prozkoumávání terénu, naděje a krátké euforie. Byl to ten moment, kdy to, co ve mně rostlo, už dál růst nemohlo a nechtělo. Až tehdy nastal konec a reliéf mé vnitřní krajiny se definitivně zalil sklem, aby mohl hned zatvrdnout a uzavřít do sebe všechno, co ještě bylo náchylné k bolestem. Všechny moje části, které se nestihly rozloučit.
Je to dávno. A přesto pořád myslím na to, že bych mu nebo jí aspoň řekla, že neplánovat neznamená nechtít. Že naopak předtím nebylo v mém životě nic, čím bych si byla jistá víc. Že hrozně doufám, že se jednou vrátí. A že pak dostane všechnu lásku mýho malýho světa. Ležíš vedle mě celé hodiny. Vidíš mě spát i probouzet se. Slyšíš mě chrápat i sténat bez tvého přičinění, protože není spánku, v němž by mě nesužovalo něco, co se před nikým nesnažím verbalizovat. To ty ale nevíš. Chtěl bys mě znát, ale já ti to nechci dovolit. Proto si o mně myslíš, že jsem jenom další zkurvenej cynik. Že jsem chladná, sebestředná a že se nechci nikdy k ničemu připoutat. Možná si dokonce říkáš, žes udělal chybu. Že už dokonce nejsem ani tak hezká, jak jsem ti připadala včera. Že bys měl vypadnout. A přesto zůstáváš. Nechápu to. Ale jsem za to ráda. Jsem ráda za každou vteřinu, kdy nemusím nic dopodrobna vysvětlovat. Za každý moment, kdy jsem nucená bejt zranitelná. Nedobrovolně nahá před pohledem, kterému nerozumím. Jsem ráda za to, že jsem schopná opět tolik cítit, i když pod tou tlustou skleněnou vrstvou nic z toho nejde slyšet. Těší mě, že tady jsi, že hřeješ a že je to dnes všechno úplně jiný, než jsem si to představovala. Taky už vím, že to ne tvoje lidskost, ale moje nedůvěra je tím, co se mi hnusí. To, že je opodstatněná, jí méně odpornou nedělá.
Dnes už ale vím i to, že sama od sebe nikdy nezmizí. Že její zvládnutí vyžaduje každodenní trénink v bezpečném prostoru. V takovém, který jsme spolu chvíli měli. A tak si představuju, že jestli tady budeš příště, obalíš mě do molitanu nebo do bublin, abych už nikdy neměla modřiny. Představuju si, že se ke mně chováš jako k porcelánu a že já pomalu začínám opět mluvit. Že říkám, co cítím.
Představuju si, že k tobě cítím to, co jsem si myslela, že už cítit nikdy nebudu.