3.3.2019 Ink

Nové otázky nového divadla / malá reflexe Malé invetury

Ve čtvrtek skončil sedmnáctý ročník festivalu nového divadla Malá inventura. V devíti dnech se na pražských scénách představovalo to nejlepší z (nejen) české alternativní divadelní scény. Ani Ink neodolal: odskočil si ze světa písmenek do divadelního vesmíru a přináší docela nepoučené, ale o to upřímnější reflexe dvou zhlédnutých inscenací.

 

Like Me If You Can / prostor pro sdílení

Cílem divadelního spolku Performalita je hledání abnormalit, kterými se dá obohacovat performativní umění. V Like Me If You Can odehrálo herecké duo Karolína Zajdel a Filip Šebšajevič na půdě Crossu intimní a introspektivní představení, ve kterém se ztrácela hranice mezi postavou a hercem.

V hodinové inscenaci, určené zejména pro dospívající diváky, zacílili tvůrci na vztahy v obměnách času. V úvodní scéně ocitovali vyznání lásky Manon Lescaut a rytíře des Grieux z Nezvalovy činoherní klasiky. Následovala „messengerová“ parafráze, kdy si na mobilu dvě postavy po vzoru Nezvalových hrdinů domlouvají randíčko, snažící se ukázat, že anachronicky působící verše a vzletná slova z Manon Lescaut popisují neměnné a stále aktuální emoce.

Na scéně s dvěma záchodovými mísami a dvěma plakáty Marylina Mansona pak pojmenovává Like Me If You Can problémy sebeobrazu a vzpomíná na první polibky – a s nimi se pojící něhu a hlavně rozčílení, které bylo burácivě ztělesněné v plamenném výstupu Zajdel. (Autor článku touto cestou děkuje za zážitek –  herečka s ním po celou dobu svého hejtu na prvního kluka udržovala oční kontakt a všechno spílání jakoby adresovala jemu. „Takovej čoud od holky jsem nikdy nezažil a už nikdy zažít nechci,“ vysoukal ze sebe po představení.) V dialogu prokládaném humornými „prostřihy“ do myšlenek obou aktérů potom inscenace popisuje bolavý proces stydlivého pubertálního seznamování se.

Nejpůsobivější bod představení přichází na závěr, kdy Zajdel čte ze svého (z velké části) autentického deníku a posílá divákům fotky z dětství. Prolnutí postavy a představitele působí přirozeně a dává představení nenápadný happyend – krize dospívání mohou odeznít a dají se střízlivě reflektovat, a to dokonce na divadelním pódiu.

Představení Like Me If You Can nenásilně naťukává problematičnost přijímaní sebe sama, hlavně v kontextu prvních lásek, jejich vyznávání a krachů. Neanalyzuje, spíš se snaží vytvářet prostor pro sdílení tužeb a strachů. Klíčovou a nezodpovězenou otázkou tak je, nakolik by do tohoto prostoru byli ochotni vstoupit diváci v cílové věkové kategorii.

 

Sentire / terapie zážitkem

V klidných prostorách vršovického Petrohradská kolektivu představila v úterý berlínská performerka Olga Kozmanidze a hudebník Pascal Staudt projekt Sentire. Hlavní roli interaktivního představení propojujícího pohyb a zvuk sehrály dva náramky a publikum.

Právě náramky, které v závislosti na vzájemné poloze a propojení vytvářely zvukovou odezvu, sloužily jako most mezi sluchem a dotekem. Kozmanidze v performanci interagovala s diváky. Zatímco jeden z náramků měla ona, druhý navlékla někomu z přihližejících na zápěsti.

Úvod představení měl skoro mystický nádech: performerka pomalu procházela mezi diváky, a když se ozvaly první zvuky, nebylo tak docela jasné, jestli za ně mohou náramky, nebo upřené pohledy, které si s diváky vyměňovala. Stud a nervozita obecenstva, které rychle začalo tušit, že se na představení bude podílet, vytvářely napjatou, skoro obřadnou atmosféru.

Potřesení rukou, pohlazení i přibližování pak začaly rozeznívat prostor. Na scéně se vystřídalo sedm diváků. Část z nich nechala Kozmanidze prozkoumávat interakci rukou a paží, s dalšími pak zkoušela (v závislosti na jejich ochotě) tanečnější a dynamičtější pohyby. Performance vyžadovala fyzickou blízkost či kontakt dvou cizích lidí a překonání vlastního ostychu před dvěma desítkami přihlížejících. Krom vztahu dotek-zvuk bylo zajímavé sledovat i to, jak se s nepřirozenou sociální situací jednotliví diváci vypořádají.

Projekt Sentire nadhazuje otázky na to, proč je fyzická blízkost pro seznamování lidí tak důležitá. Vykročit s Kozmanidze na scénu a stát se součástí performance je intenzivní zážitek, který přehlušuje diváckou rovinu představení. Tvůrci mají s projektem plány i vně uměleckého světa – v současnosti hledají uplatnění využité technologie v terapeutické činnosti.
__________

web malé inventury tady,

inscenace like me if you can tady

a projektu sentire tu.

Tagged: