10.2.2019 Ink

Hora

Poetika vycházející z absurdna. Něžná existenciální hrůza číhající za každým kamenem a každou horou. Jeden z nejvšestrannějších autorů Inku, Dominik Obruča, a ukázka jeho hloubající poezie.

 

Je hřeben Velkého Kavkazu

Jsou těžké ledovce, sněhová pole

Je silný vítr šlehající po ostrých stěnách skal

Je suťové pole rozsypávající se pod nohama

Je malý bezvýznamný vrcholek, slepý výčnělek Země

Na tom vrcholku stojí člověk a dívá se na Horu

 

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

Hora: Kdo jsi?

Člověk: Člověk

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

Hora: Co chceš?

(Člověk mlčí)

 

Jsem hřeben Velkého Kavkazu

Jsem mohutná hora Tebulo

Nejvyšší hora Tušetie

Nejvyšší hora Čečenska

Kdo jsi ty, člověče?

 

Člověk se pomalu plouží

Jde již mnoho hodin, neušel však ani desetinu té vzdálenosti, o které snil

Bolí ho hlava, je mu zima, teče mu krev z nosu

Hora má čas

Hora má čas, stovky milionů let

Sleduje člověka, tu drobnou tečku pohybující se po šedivé skále

Kolik těch teček už bylo, kolik se jich tam dole hýbe, kam jdou, co chtějí?

 

Co chceš, člověče, odkud jdeš a kam?

A proč?

Bude zapadat Slunce, stíny se prodlužují

Člověk se bude muset vrátit

Nikdy nepokoří vysněný vrchol, nenabude blaženého pocitu vítězství

Na chvíli usedne na kámen, setře z čela pot

 

Hora má čas

Hora má spoustu času, stovky milionů let

Hledí na malou tečku a potichu se směje

 

Jak směšný je člověk

__________

víc z Dominikovy tvorby najdeš tady

Tagged: