5.2.2019 Ink

Výročí

Leží na sobě a Jolaně nejde dýchat. Křečovitě se drží peřiny a zavírá oči, jako by jí tlumené světlo v místnosti znásilňovalo myšlenky. Daniel ji drží za ramena a doráží, zpocený se pohybuje jako kyvadlo a dechem vonícím po whiskey ji lechtá na krku. Přitiskne se k němu ještě silněji, cítí na hrudi vlhko.

„Takhle to chceš?“ sykne na ni.

Jolaně se lepí dlouhé vlasy k polštáři. Na znamení souhlasu zasténá a stiskne jej za zápěstí. Není to tak poetické, jak plánovala, ale účel to plní. Zatímco jí mačká prsa a okolí prodává iluzi, že si ji podmaňuje, Jolana ví, že kontrolu má konečně ona. Dominance teď vychází z ní: je nahoře, i když leží pod ním.

Dokonce to ani tak nebolí. Musí přitvrdit.

Pomalu obtočí nohy kolem Danielova zadku a přinutí jej dát do pohybu větší sílu.  Bolestí si pak zkousne ret.

„Takhle.“

Oči stále zavřené, lampa na stolku totiž bije Jolanino svědomí, a když ji odstřihne staženými víčky, znovu cítí lehkost. Úzkost z vlastní prohnanosti se ve tmě rozpouští, černo mizí v černu.

Vzpomíná, jak se celý týden v noci probouzela a poslouchala tlumené chrápání, zatímco se vedle svého muže svíjela touhou udělat cokoliv (třeba ho jen tak praštit do břicha), aby se znovu dostatečně zviditelnila. V hlavě Jolaně hrají předešlé dny, kdy ji nepotřeboval, a vědomí, že dnes tomu bude možná jinak, ji naplňuje zvláštním horkem, slizkým pocitem vítězství a příjemnou nervozitou.

„Ještě,“ hlesne a přitáhne si jej blíž.

Nevěděla co dělat. Hodiny přemýšlela, jak situaci změnit, ale vždycky se uslzená vrátila vedle něj a pokračovala v bezesném maratonu. Dnes ji to stálo asi tři sklenice špatného vína, než z nervů posbírala poslední roztroušené zbytky odvahy, aby mu položila otázku, zda je šťastný. Když však narazila na jeho prázdný pohled, raději tak neučinila. Bála se, že by mohl odpovědět pravdivě.

Celou večeři se pak cítila, jako by ji vlastní láska jedla zaživa – to bylo to správné přirovnání – Jolaně připadalo, že samu sebe požírá zevnitř, že se její maso rozpadne na pár bolavých kusů, protože se zlomí pod tíhou Danielovy ignorace. Hladově k němu upírala oči, žebrajíc alespoň o nepatrný záchvěv pozornosti, vždy se ale setkala s pouhým opomíjením všeho, co řekla, co naznačila, co úmyslně promlčela. V jeden moment dostala dokonce chuť udělat něco nepřirozeného – nějakou primitivní absurditou rozbít onu ubohou situaci, a narušit tak její nekončící gradaci. Na pár vteřin, možná snad jen jednu, ji napadlo vrazit si nůž do dlaně. Věděla, že to gesto nedává smysl a že se rozchází s příčetným chováním. Příjemná představa rozpoutaného chaosu a potenciálního zájmu okolí Jolanu ale vábila natolik, až to skoro udělala. Přála si jen kratičkou chvíli, kdy by ostatní odložili své příbory a někdo si konečně všiml, že něco není v pořádku.

Jenže proč by se měla zraňovat ona, když to může udělat on?

A tak se třese pod jeho svalnatou hrudí a znovu si krade všechen prostor v Danielově mysli. Usazuje se v něm s každým dalším přírazem a připadá jí úsměvné, jak se situace dokáže dostat z jednoho extrému do druhého. Před chvílí byla pouhou prázdnou siluetou, teď diriguje svůj poslední boj.

„Ještě,“ hlesne a přitáhne si jej blíž.

(raději zraněná

„Ještě,“ zkousne jazyk bolestí.

než přehlížená)

Pak se vše promění v jízlivé teplo.

„Au, au, au. Přestaň!“ zakřičí a Daniel se zmateně zastaví.

Odsune jej na stranu a rukou si začne nahmatávat rozkrok.

„Co se děje? Promiň, to jsem nechtěl!“ křikne při pohledu na krev na prostěradle. „Jsi v pořádku?“

Jolana hledí na své dlaně, mezi nohama jí pulzuje ostrá bolest. Zvedne se a zamíří ke koupelně, rusé vlasy jí přitom pleskají o útlá záda.

„Bolí to? Měli bychom ihned zajít k doktorovi.“

„Jsem v pohodě,“ ozve se zpoza dveří.

Je to snadnější, než čekala.

„Musíme jít k doktorovi!“

Navíc daleko účinnější.

Když pak jedou autem na pohotovost, tiskne si mezi nohy kousky ledu zabalené v kapesníku a slastně poslouchá onu zoufalost v Danielově hlase. A zatímco jí čerstvá krev prosakuje kalhotkami, Jolana si občas tajně prohlíží svého manžela, a i přes to, že ji píchá v břiše, spokojeně se usmívá. Tvář mu totiž brázdí čistý pocit viny.

A ještě něco.

Starost.

Tagged: