1.2.2019 Ink

Hořící jelen

Když hoří les, hoří i jelen.

Bylo poledne. Jako už tolikrát. Iveta si prohrábla zbytky svých blond vlasů. Promnula si oči a zadívala se ke dveřím. Žízeň byla nesnesitelná. Rozespalý pohled vrhla vedle sebe. Dvojpostel zabírala půlku chatrče. Koňská hlava zabírala půlku postele. Zbytek koně zabíral zbytek chatrče. Nebyla příliš velká. Na holé dřevo dopadalo slunce. I uvnitř začínalo být teplo. Iveta musela provést každodenní rituál: dostat koňskou hlavu ze svého klína! Když se jí to povedlo, mohla se vydat klopýtavým krokem ke dveřím. Otevřela je a dovnitř se nahrnul letní vzduch a několik mravenců.

Iveta vyklopýtala na zahradu před chatou a došla ke studni.

Z chaty se ozvalo mohutné koňské zařehtání a Iveta málem upustila vědro s vodou, protože jí zvuk zvířete připomněl Josefa Řehtáře. S ním žila poslední čtyři roky, ale nebyla to šťastná léta. Před pár lety ale dokončila svůj dlouho připravovaný plán. Zabila se. Tedy… Jen jako. Její dvojnice, roznesená po celém jihovýchodu Prahy, by o tom mohla vyprávět. Kdyby mohla.

Iveta posledních pár let nevěděla co se sebou. Bulvár ji stopoval doslova na každém druhém kroku. Musela to ukončit. Pryč od Řehtáře. Pryč od Mačury. Bohužel to znamenalo opustit i svého milovaného Artura. Její jediné dítě. Milovaný syn. Křehký a citlivý Artur. Bude to mít v životě ještě těžké. Její fingovaná smrt mu to ale snad alespoň částečně ulehčí.

O tom a o mnohém dalším přemýšlela Iveta a dívala se do údolí.

„Bartošová! Bartošová!“ zněl jí v uších aplaus, který zažívala během mnoha let svojí úspěšné kariéry. Pak se přinutila otevřít oči a bylo před ní zase jen údolí. Místo na ni působilo uklidňujícím a relaxačním dojmem. Vstávání jí znepříjemňovalo jen několik tmavých mraků na obzoru.

Vrátila se dovnitř.

Kůň na stůl zrovna nesl ještě kouřící konvici s kávou. Koblihy na stole už nebyly. Iveta vzdychla, ale nemohla se na svého milence hněvat. Vždycky všechny hádky vyhrál. Když šlo do tuhého, praštil svým mocným údem do stolu a řekl: „Dost!“

 

Ačkoliv se Vídeň nacházela jen čtrnáct kilometrů daleko, moc často se do Mozartova města nedostala. Oproti tomu bývalý prezident České republiky a známý obdivovatel koloušků Václav Mickey the Mouse zde léto 2018 prakticky prožil, i když mu to jeho syn, Václav Myšák Stuart Little mladší měl za zlé… Bejt nácek a strkat čuráky do prdele jde těžko dohromady. Vídeňský dortík ovšem nikdy nikoho nezabil. Ani když z něj vykukovala pořádná klobáska. Pořádná klobáska ještě nikdy nikoho nezabila, ani ve voňavém vídeňském dortíku.

Elvis Presley byl tou dobou víc než čtyřicet let po smrti.

Mickey the Klaus si rád vybíral rachetické a křehké chlapce.

 

Po snídani byla Ivetina mušlička připravena na jeden z každodenních rituálů.

 

Michel Foucault taky nebyl mrtvý. Otevřel okna své světnice. Vídeň byla nedaleko. Cítil ji ve svém diskursu. Na posteli ležela buvolí hlava, Foucault se na ni podíval a začal psát novou knihu o symbolech.

Za pár hodin mu ale vyhládlo. Vyrazil se posilnit do nedalekého bistra. Tady potkal Halinu Pawlovovskou. Seděla na svém místě, a když Foucault vstoupil, laškovně na něj mrkla a zamávala mu svým třetím prsem. Přezdívala tak familiérně svému bříšku. Po stole přeplněném nádobím a Halinou pobíhali fialoví permoníci. Foucault jim způsobně zamával a pomyslel si, že Dějiny sexuality budou muset být přepracovány.

„Když ti dítě uteče, Halina ho upeče!“ křikla Pawlovovská na Foucaulta a dojedla pudink.

„Co si dáte?“ zeptala se rozpustilá servírka.

„Telecí řízek s tofu a kuskusem.“

„Dobře,“ řekla, ale stále na muže zírala s rozzářenýma očima.

Foucault zvedl hlavu: „Ano?“

„Že ti upeče dítě!“ zaševelila Halina z druhé strany místnosti.

„Promiňte,“ spustila dívka, „já jen…, četla jsem všechny vaše knihy, pane Chomsky.

Po každodenním rituálu si Iveta s koněm vyšli na procházku.

„Mám ještě opařené pysky,“ blekotal kůň.

„Já také, Íáčku,“ kontrovala Iveta.

„Nebuď sprostá – to kafe bylo horký.“

„Ty taky, drahý.“

„Mimochodem, říkal mi Pajda, že by rád do zoo. Nepůjdeš s námi?“

„Už jsem ti říkala,“ vyjela Iveta, „že nemůžu mezi lidi. A už jsem ti taky říkala, že tvoje děti nemám ráda.“

Kůň pobaveně zafrkal, vytáhl pyj a zanedlouho byla hádka u konce.

 

Mickey the Mouse Klaus vešel do stravovacího zařízení, právě když se servírka omlouvala Foucoultovi. Zjistila totiž, že to není Chomsky – ale Foucault! Mickey nebyl sám. V těsném závěsu  se za ním šoural usměvavý dětský otrok z Uzbekistánu.

Mickey kývl na Foucaulta a na Halinu vyplázl svůj růžový jazyk. Foucault se na přivítanou hlasitě zasmál a natáhl se, aby si roztomilého otroka mohl pohladit. Halina uzemnila Mickey the Mouse svým prvním prsem. Tohoto momentu, kdy bývalý prezident České republiky ležel na zemi a nadával, využil malý otrok Nami a uprchl. Byl to totiž uprchlík.

Naneštěstí ho hned před křiklavými dveřmi srazil neobvyklý dopravní prostředek. Velbloud. Iveta, usazena mezi jeho hrby, zabrzdila pozdě. Nervózně se ohlédla, ale žádné novináře neviděla.

Vyplnil se scénář, který očekávala. Když s koněm a jeho synem dorazila do zoo, prakticky ihned si jí všiml vídeňský bulvár, sídlící přímo v pavilonu opic. Jediné, co jí pomohlo, byl náhodný požár. V šoku zůstala stát u ohrady s vysokou. Po chvíli se k ní přišoural hořící jelen a oslovil ji:

„Ahoj Iveto.“

„Ty mě znáš?“ podivila se Bartošová.

„Ale jistě,“ naklonil nejistě hlavu na stranu hořící jelen. „Ty jsi přece Iveta Bartošová.“

Plameny pomalu, ale jistě stravovaly jelení srst.

Iveta bojácně o krok poodstoupila.

„Dám ti dvě rady,“ pokračoval nevzrušeně hořící jelen. „Zaprvé: měla bys odsud vypadnout.“

„Díky, ó, mocný jelene. Mimochodem,“ odvážila se Iveta,“ víš, že hoříš?“

„Dávej pozor! Zadruhé: už nikdy nezpívej Tři oříšky…“

„Už nezpívám…“

„Jo a zatřetí: tamhle je velbloud – vidíš? Požádej ho o pomoc a vydej se za jitřenkou.“

Jelen dopovídal, olízl si plameny v koutku úst a povzbudivě se usmál.

Iveta tedy uposlechla jeho rad, ale teď shlížela na přizabitého chlapce.

Foucault skrz prosklenou vitrínu pozoroval dění venku a vytáhl notes. Čas na novou knihu o symbolech. Zatímco lidé na ulici odháněli rozjásanou Halinu, velbloud se slastným povzdychem vykonal potřebu.

Všichni se shlukli kolem lejna a jali se ho obřadně ochutnávat v duchu křesťanských tradic. Natolik se podobalo duchu svatému. Žužlali tak vehementně, až si nevšimli, že malý Nami zmizel v domácích potřebách, které byly na rohu.

„Je vynikající, že?“ řekl Václav Mickey the Klaus a Foucault přikývl. Velbloud také přikývl. Iveta se nervózně rozhlížela kolem, zda neuvidí někoho z vídeňského bulváru. Druhým důvodem její nervozity byl uvolňující se anální kolík pony, který v její prdelce nedržel tak, jak by ráda.

O pár okamžiků později už se tím netrápila. Hlava se jí oddělila od ramen, jednou dvakrát se odrazila od země a naskočila zpátky na krk. Viděla totiž Namiho, jak se blíží ke skupině a v ruce drží kladivo. Rozpřáhl se a vší silou praštil velblouda hned za ucho.

„Alláh akbar!“ zařval.

 

Když hoří jelen, hoří les.

 

Tagged: