26.1.2019 Admin

Amatérismus jako autorský podpis (recenze hry Zánik domu Usherů)

Kdo již měl tu možnost shlédnout nějakou hru od souboru Depresivní děti touží po penězích, ví, že si je buď zamiluje, anebo se mu naprosto zoškliví. Každopádně to však bude zážitek, na který jen tak nezapomene. Tento soubor již od roku 2004 šokuje svým svérázným stylem, a jak se zdá, své fanoušky si našel.

Nejmenovaný muž přijíždí do ponurého sídla svého dávného přítele, který je ve špatném psychickém stavu. Tak začíná povídka Zánik domu Usherů, která byla použita jako námět ke stejnojmenné divadelní hře souboru Depresivní děti touží po penězích. Logická otázka, která vyvstane na mysli každého milovníka literatury a divadla je: jak uchopit povídku, která je založená především na vyvolání pocitu strachu a podivnosti v důsledku nadpřirozených jevů? Zároveň jak elegantně ztvárnit tuto nadpřirozenost? Lze ještě vykřesat z díla napsaného v první polovině devatenáctého století něco, co by obohatilo současné umění a zároveň i diváka? Může v běžném divákovi otrkaném přívalem japonských hororů vyvolat ještě strach něco tak ohraného jako je pohřbení zaživa, podivná nemoc anebo zlověstný dům?

V nápadité verzi souboru Depresivní děti touží po penězích hrané v nádherných prostorech Venuše ve Švehlovce je děsivá povaha gotického románu nahrazena socialistickou estetikou, pro někoho ještě o mnoho děsivější. Hlavní roli zde hraje večerka, šusťáky a krimplen. Estetika minulého režimu tak paradoxně skutečně vyvolává obavy a pocit podivnosti.

Venkovské sídlo v chmurných Sudetech

Ještě než se divák usadí na své místo, může se zamyslet nad citátem Martina Mika zářícím na filmovém plátně do tmy: „Dodnes vlastně nikdo nechápe, proč Hitler Sudety chtěl, když v podstatě není o co stát.“ Soubor za účelem přiblížení bezútěšnosti krajiny kolem domu Usherových (ve hře jsou to pak Ašerovi) zasadil příběh do oblasti Sudet. Pohraničí jakožto paralela k chmury přivolávajícímu močálu a domu, který obklopují tíživé výpary rozkladu a hnijící ovzduší s nádechem barvy olova, je velice vydařeným nápadem a hlavní přidanou hodnotou celého ztvárnění.
Představení spadá do žánru zvaného „extended cinema“ využívající filmové i divadelní prvky. Na plátně se promítá jednak děj povídky, druhak medailonky o sudetských domech a lidech v nich žijících. Dále také příběhy o zdánlivě mrtvých osobách, které se však za záhadných okolností opět probraly k životu, protkávají základní příběhovou linii. Celý děj tedy pozorujeme na plátně, herci přítomní na pódiu se pak v přímém přenosu dabují navzájem, je tak zaměňována identita jednotlivých postav a vytvořen dojem grotesknosti. Původní zvuk z nahrávky nebyl ponechán a herci se snaží strefit svou promluvou do úst na filmovém plátně. Často vznikají chyby, tempo promluvy se liší od otevírání a zavírání úst na plátně a herci si tímto způsobem hrají se svou vlastní nedokonalostí. Efektem je pak podivnost perfektně zapadající do celého konceptu hry.


Němý černobílý film je obohacen o ruchování vytvářené před očima diváků na pódiu, stejně jako je tomu například ve hře John Sinclair: Umění braku ON AIR od divadelního souboru 11:55. Celé vystoupení provází skvělá hudba Jana Faixe.

Trapnohumor, groteska a horor?

Hra Zánik domu Usherů se původní povídky z pera Edgara Allana Poea dotýká opravdu jen okrajově. Společným znakem zůstává důraz na dědičnost, která je vyjádřena rodinnými portréty s rozšklebenou tváří téhož herce na všech obrazech. V povídce nevyřčené téma incestu táhnoucí se jako červená nit skrze pokolení rodiny Usherových je ve hře vyjádřeno o něco explicitněji. Posledním společným rysem je hypochondrie a sklon k psychickým onemocněním, které je z celého díla vyjádřeno nejzajímavějším způsobem. Například skrze scénu večírku ve stylu osmdesátých let s antidepresivy a alkoholem.

Poznávacím znamením souboru Depresivní děti touží po penězích je záměrný amatérismus. V této hře se objevuje neustálý trapnohumor podtržený záměrně špatnými hereckými výkony, mizernými parukami, maskami a kostýmy. Cílem tohoto souboru je pobavit odlišným způsobem odkazujícím částečně k tradiční frašce. V momentech, kdy je kýženou reakcí strach, pocit neblahosti a napětí, není již možné tohoto výsledku dosáhnout kvůli předchozímu shození celého příběhu. Divák se již nenechá nachytat, pro strach nebo bušení srdce už není v hledišti prostor. Některé scény tak působí pouze nudně a zbytečně dlouze.

Tato hra není vhodná pro zaryté milovníky Poea, jelikož jeho dílo, ač možná nechtěně, zesměšňuje, a tvůrčí invence Jakuba Čermáka byla v tomto případě mnohokrát na škodu. Opravdu špatným nápadem byla zápletka s protagonistou jako ve skutečnosti převlečenou ženou, která byla kdysi Ašerovou studentkou na literárním semináři o gotickém románu. Po společně strávené noci se probouzejí v objetí, zjišťují, že je sestra mrtvá, plánují společné bydlení v obskurním domě. Tento vztah je poté narušen sestřiným návratem do světa živých, kde celá hra končí.

Hurónský smích (záměrných) chyb

Soubor Depresivní děti touží po penězích nechávají diváka na pochybách, zda některé velice špatně provedené části byly takto provedeny záměrně či pouze z nedostatku zkušeností či dovedností. Některé chyby, jako například nemožnost rozumět deklamovanému textu kvůli přílišnému hluku ruchů a hudby nebo špatně zvládnuté filmové umění, nemohou být záměrem. Hra s chybou je tak zajímavým prostředkem, některé chyby jsou však nechtěným omylem.

Starší generace se budou rdít kvůli nevkusnému humoru a zkušeného diváka zase budou bolet oči a uši z chyb na jevišti se odehrávajících. Nic to ale nezmění na faktu, že se z hlediště i nadále bude ozývat hurónský smích a o hrách souboru Depresivní děti touží po penězích se bude stále zapáleně diskutovat.

_______

fb event nejbližší reprízy tady

web depresivních dětí zde

Tagged: