20.1.2019 Admin

Cígo, sauna, Kremrolee #19: „Vítejte v pekle…“ – II. část

 

ilustroval Jan Netolický

_________________

Na to, že jsem souložil s ďáblicí a teď utíkám z pekla, se cítím docela normálně.

Dal bych si žváro. Toho adrenalinu bylo v posledních dnech přeci jen moc. Nejdřív mě v Praze dostane Komtur, díky kterýmu jsem se ocitl v pekle, kde mě trápily dvě sexy rohatky, pak jednu z nich opíchám a teď prchám z týhle díry pryč. Holky jsou tu super, ale na mě je tu přeci jen horko…

Nebýt tý baculatý krasavice, asi by to nevyšlo. Už ty uvolněný pouta, posléze mrd, kterej mi dodal až magickou sílu, no, a ještě ke všemu mi ta slečinka dala klíče a poradila, kudy pryč. Jak nad tím přemýšlím, takovou holku v Praze nenajdu… Zato tam na mě čeká pár hořících deadlinů.

Cupitám k něčemu, co Marta, tedy ona ďábelská kozatka nazvala zadním vchodem. Když to vyslovila, dost chlípně se usmála s myšlenkou na to, jak jsem ji ještě pět minut předtím špikoval řiť.

Svazek klíčů mi cinká v ruce, před sebou vidím dveře. Přesně jak Marta říkala.

„Jes! Jsem ftopu!“ hulákám a zaslechnu za sebou křik. Vrchní pekelnej mamrd se asi právě dozvěděl, že jsem fuč. Pozdě. Odemykám, procházím vraty, zamykám za sebou. Pouštím se dál. Dál temnou chodbou. Shora na mě padá světlo. Jasně, kanál. Lezu nahoru. Zvedám mříž. Jde to. Sice ztuha, ale jde.

Jsem na ulici. Kde? No přeci Ve Smečkách, pražském centru bordelů. I na tohle mě Marta připravila, když jsme se v rychlosti loučili… Ty její prsa! A ještě ke všemu byla chytrá! Achjo, takovou holku vážně v Praze nenajdu. Fakt, že z pekla se v Praze vylejzá zrovna v týhle ulici asi nikoho nemůže zaskočit.

Pokládám mříž tam, kam patří.

Podle světla se pomalu blíží večer.

Jeden z místních černochů, který tu na ulici přešlapujou, mě hned zmerčí a vyráží za mnou. Usmíváme se na sebe. Ptá se, jestli chci sex. Anglicky. Huhlám, že děkuju, ale že jsem právě měl. Jde hned pryč, cokoliv jinýho, než kladná odpověď ho nezajímá.

Kudy teď? Jasně, na Václavák, kam jinam… Pak už se uvidí.

Najednou ale vidím něco… Odkud ten xicht znám, projíždí mi hlavou, když vidím povědomý obličej.

„No jasně…. To je Richard! Richard Krajčo,“ řeknu nahlas směrem k dalšímu černochovi a Richardu Lvísrdceproagrofert. Zrovna se domlouvají. Na čem asi?

Nedá mi to. „To je tvůj obchodník s deštěm, čuráku?“ zařvu na Krajča.

Zvedne hlavu a vykročí mým směrem. Svaly na krku se mu rýsujou jako plnokrevníkovi.

„Piča, noha, pes!“ ulevuju si a dávám se do poklusu na Václavák.

Vím, že se za mnou vrchní národní bard hnát nebude, ale přeci jen…

Otáčím se až u vchodu do metra Muzeum. Ríša nikde. Uff… „Kolik tam nasereš metafor, tolikrát si člověkem,“ brblám si a vcházím do podzemí. Pekla jinýho druhu…

Následující dny by mohly bejt přeci jen klidnější. Aspoň doufám.

 

__

chci zpátky do pekla první části, kliknu sem

Tagged: