17.1.2019 Admin

Za nehet prstu

Ne.“

Chvíli mlčel a čekal, až se mu její odpověď vsákne do mozku.

Tak to tím pádem se asi měj hezky,“ řekl.

Měj se hezky,“ řekla.

Sněhové vločky začaly křupat pod jeho podrážkami. Foukal vítr, a tak se do sebe zachumlal.

Bílá silnice a chodník odrážely světla nočního města – ale když zvednul pohled, vzhůru, ke střechám starých dělnických domů, světla rychle ubývalo. A když zaklonil hlavu a zadíval se přímo nad sebe, viděl jenom změť milionu drobných, šedočerných, pulsujících šupinek, jaké člověk zahlédne, když se upřeně zadívá do tmy, a které by se vešly za nehet prstu.

Celý tohle je nějakej divnej sen. Celý tohle. Kdybych se otočil, tak jí uvidím. Stojí tam a kouká se za mnou. Nebo se otočila a šla domů? Možná jí tečou slzy, to by jí bylo podobný, sebelítostivý ledový slzy po jejích ledovejch tvářích, rozpíjej se v drobnejch vráskách kolem jejích rtů a očí, který vypadaj jako vlnky na vodní hladině, když do ní zafouká vítr. Možná zamrzaj. Nezamrzla? Není jí zima? Nestal se z ní ledovej krystal? Určitě jo. Kdybych se otočil, uvidím ledovej kvádr, kterej klouže ode mě.

Kdo jí asi roztopí?

Tyvole, to je kosa. Profukuje, skrz bundu a mý dva svetry až na holou kůži na mým hrudníku. Ty titěrný šupiny plný tmy, kterýma každou noc pulsuje nebe, proskakujou všema látkama na mým těle a skrz mý póry vstupujou až do mě, protože všechno na mně – póry, oči, nozdry, ústa – všechno je otevřený dokořán, připravený přijímat, chutnat, slyšet, vidět, cejtit.

Kyselý víno mě kouše do hran jazyka a moje zasněžený boty se mi míhaj před očima. UGH UGH, doprdele, jde na mě kašel. To jsem si moh myslet. A zejtra do práce… Stojí tam ještě? Zmrzlej kvádr pomalinku klouzající pryč?

Zvedne oči, zamračí se a zarputile se zadívá před sebe. Kráčí svojí ulicí, docela tuctovou – napravo je hlavní cesta přepůlená kolejemi tramvaje, nalevo jsou bloky nízkých domů zívající na opuštěné dvorky. Holá hruška vedle cesty sklání svoje větve až skoro k zasněžené zemi.

Vítr rozfoukává sníh, nejdřív nepozorovaně, ale čím dál tím silněji. Bílé obláčky kloužou po chodníku. Zmrzlé krystalky mu ulpívají v obočí a na řasách a štípou ho do nosu.

Dyť tam chudák zmrzne. Neměla ani čepici, její vlasy voněly jak seno. Zlatá sláma povlávající chvíli sem a chvíli tam. Kus křehkýho srpna uprostřed týhle posraný zimy. Určitě má tváře plný jinovatky, ty drobný chloupky na jejích lících jsou celý prorostlý ledem. UGH, au, stěny průdušek mi tepou horkem, zatímco uvnitř nich proudí ledová tříšť sněhovejch vloček a pulsující šupinový tmy. Copak jí tam můžu takhle nechat?

Ztuhnul. Zmrznul. Hlavu a trup pootočené zpátky. Dokonalá socha ohlížejícího se chodce. Jenom z jeho úst a nozder a očí a pórů proudily miliony drobných, ledových, šedočerných šupinek, které by se leckomu vešly za nehet prstu.

Tagged: