6.1.2019 Admin

Cígo, sauna, Kremrolee #17: Komtur se vrátil

ilustroval Jan Netolický

_____________

Dojdu na roh ulice a zapálím si. Podívám se na svůj odraz do výlohy dávno zavřený sámošky. Výborně, vypadá to, že mi po značně alkoholickejch svátcích konečně začal splaskávat xicht. Natáhnu kouř slastně do plic. Naproti mně se vynoří postava. Podivnej panák. Odkud já ho jen…?

„Don Giovanni!“ začne halekat operním hlasem.

„A do prdele…“ ulevuju si nahlas.

Komtur se vrátil. Lukáš měl pravdu. Trvalo mu teda docela dlouho, než mě našel… Ale na úvahy proč, jak a co teď není čas. Postava Komtura se ke mně totiž přibližuje. Rozbíhám se, ale podklouznou mi nohy. Vyprcaný náledí! Ležím na zádech, Komtur se sklání nade mnou a napřahuje ke mně ruku.

„Vole, kolikrát ti mám opakovat, že jsem Don Markádo?!?“ řeknu a začnu válet sudy směrem od toho zmrda. Postavím se zase na nohy, ale Komtur je v mžiku u mě.

„Don Giovanni!“ napřahuje pazouru. Pak haleká ještě něco, ale tomu nerozumím, ale je jasný, že jde o tu árii, ve který zve Dona Giovanniho na véču do pekla.

„Markádo, debile, Markádo!“

Komtura moje poznámka evidentně neznepokojí a dál si mele, teda pěje, svou.

„Mně si lidi obvykle pamatujou podle jména, ale ty už seš asi sklerotickej kokot, co?“ ulevuju si a zasazuju kameňákovi pravej hák. Správně bych si ho měl nejdřív srovnat levačkou, ale jsem, kurva, ve stresu. Mamrd, ani člověka nenechá dát si v klidu cígo… Můj pravej hák sice Komtura trochu vyvede z konceptu, ale rozhodně nevypadá, že by spadnul. Mně naopak pravačka kurevsky bolí. Kosa narazila na kámen.

Tohle nepůjde, říkám si v duchu a promejšlím, co dál.

„Chodíš, jako kdyby ses ráno špatně vysral, kámo,“ utrousím, ale tenhle blbeček nevypadá na to, že by docenil debilní humor. Skopnul bych mu hlavu jako ve Vídni, ale jsem si skoro jistej, že mi zase podjedou nohy. Podjíždí mi už teď, a to se zatím nepouštím do větších akcí. Že bych fakt začal nosit sněhule?

Napadá mě poslední možnost. Jestli si schválně ještě něco pamatuju z let, kdy jsem hrával hokejbal a byl obávanej obránce? Pár týpků jsem takhle už do nemocnice poslal, ale tou dobou jsem měl ještě sto kilo. No uvidíme…

Rozbíhám se, po špičkách jako baletka, povyskočím a Komtur to schytává ramenem do hlavy. Dopadám na zem, samozřejmě mi podklouznou nohy, ale teď už je to jedno. Vidím totiž, že ten blbeček taky vrávorá a… padá! Jes!

Zvedám se co nejrychleji ze země a utíkám na tramvaj.

Ještě si neodpustím poznámku: „Byl jsem postrach republiky, nemáš se zač stydět, hochu! A támhle za rohem maj fakt dobrej kebab!“ Ale pak radši rychle beru do zaječích.

Mám štěstí. Zrovna jede tramvaj. Nekoukám na číslo a nasedám. Dneska mě krom psaní asi tisíce věcí čeká ještě vymyslet, co na Komtura zabere příště. Na véču se mi s ním totiž nechce.

Tagged: