5.1.2019 Ink

Bílá vlajka a další básně

Milostná poezie s pachem války. Láska všech vyznání: k sobě, ke všem, k afghánským klínům i hrdelním zločinům. Vzdor, něha a kamenitost milování. Anna Kotvalová prostě nemá jenom jiskru, ale nádherně ničivý požár. Shoříš?

 

Bílá vlajka

Přes opěradlo židle,

v koutě pokoje,

kam za celý den nedopadnou

sluneční paprsky,

byly přehozené tvoje bílé trenky.

Agresivně svítily do

potemnělého pokoje,

který nedobrovolně svědčil

našim hrdelním zločinům.

Svítily jako bílá vlajka,

kterou většinou mává poražený…

Vzdal jsi se snad?

Pozoruji tě ve spánku,

jsi zranitelný,

jako váleční zajatci.

Cítím tvůj dech.

Vzdal jsi se snad?

Včera?

Když jsi ze mě

strhával poslední cáry

mé zdrženlivosti?

Otočíš se na druhý bok.

Zavírám oči.

A tvé bílé spodky

mám až do rána vypálené

do sítnice.

 

Noc

Svět mlčí.

Má noc je zahalena

tulipánovou horečkou

a nostalgií po lidech,

kteří se mě nikdy nedotkli.

Jsem sama,

slyším svůj dech,

jak splývá se skořicovou vůní pokoje

a jak pomalu

mizí a už se nevrací.

A vlasy mi voní po kopřivách,

jsou propletené trpitelským kvítím,

nejspíš by tě také popálily,

kdybys do nich ponořil

své chtivé prsty.

Můj spánek se pomalu

přikrádá klíčovou dírkou,

voní klidem a nevinností

mladého snění.

Zní jako mořský příliv,

cítím sůl,

jak se rozpouští ve vzduchu,

zanechává neprobádané mapy

na mé holé kůži.

Je čas jít spát,

den mi zase proklouznul mezi prsty.

Ztemnělé Vršovice

mě mateřsky vítají

ve svém teplém náručí.

 

Prázdnota

Praha navlhla podzimním mrholením

a mým čekajícím klínem,

navždy zklamaným

událostmi posledních měsíců.

Jsem jako teflon,

nic se na mě neudrží.

Ale jo,

všichni se snažili.

Trapné pokusy vztyčit

vlajku na území,

které nikomu nepatří,

nemůže být nikdy skutečně dobyto!

Můj klín je jako Afghánistán,

do hajzlu.

Jen skalnaté kopce

a nehostinné podnebí,

čas od času

se tam mihne nějaký nasraný fanatik…

Omlouvám se,

děsím sama sebe,

končím,

můj klín je celkem v pohodě.

Tagged: