30.12.2018 Admin

Cígo, sauna, Kremrolee #16: „Já jsem Don Markádo, ty zmrde!“

 

ilustroval Jan Netolický

_______________

 

Sedíme s Lukášem v Alpha Café ve Vídni.

Probíráme všelicos: minulost, vztahy, literaturu… Ale naše pozornost se upíná především ke slečně, která sedí ob stůl. Fascinující blondýnka.

„Šmankote, to je prdelka…“ vypadne ze mě, když se Božská zvedne.

„K pomilování,“ zasní se Lukin.

„Ježišmarjá, dokonalá!“ halekám, div mi cigáro nevypadne z huby. V mnoha podnicích se tu totiž může kouřit, asi aby se pánové měli čím zklidnit, když vidí takovou nádheru.

„To jo! Nepozveme jí k našemu stolu na drink?“ překvapuje Lukíno. I když překvapuje… Říká se mu přeci jen Stallionek. Ne nadarmo.

„Jop!“ souhlasím nadšeně, ale nechávám to na Lukinově charismatu.

Přítel hodí patkou a jde do akce.

Vidím, jak si se slečnou vymění úsměvy.

Jes. Je to doma! Je to doma?

Lukáš se po minutě vrací: „Prý nás za chvíli vezme s sebou na nějakou párty,“ pokrčí rameny.

„Dobře, dobře.“

„Hele a není na tebe moc hubená?“

Stallionek tnul do živého. Můj obdiv k baroku už není to, co dřív… Holky, co připomínají puding Ládi Hrušky už mě prostě tolik netankují… Respektive ne pořád.

Uplyne deset minut, dvacet minut… Slečna stále sedí u svého stolu a baví se s místními štamgasty.

Nevydržím to a jdu k ní: „I am sorry, but…“

„Môžeme se rozprávať po česky, som Slovenka, za chvíli idem… Počkajte ale, až budem vonku, nie tu s tými nadržencami…“

Kývu hlavou, jakože rozumím, ale ztratil jsem slova. Takže Slovenka…

Zároveň asi začínám chápat, proč se chce bavit až venku. Jeden ze štamgastů totiž jde ke mně a ptá se, co mám za problém. Říkám mu, že nemám problém a snažím se situaci uklidnit. Sice bych ho sundal jak veverka oříšek, ale nemůžu se před svou láskou ukázat hned jako surovec…

O pár chvil později opravdu ve třech vyrážíme. Naše Božská se jmenuje Renata a mluví trochu překotně. Má prý manžela, který ji nechce pouštět ven. Zároveň je asi nějaký místní zvíře. Jasně, prošedivělej pupkatej padesátník, kterej nechce, aby mu rostly fešné parůžky.

„A co děláš?“ ptám se Renaty, když jdeme na nějakou místní diskotéku.

„Já dělám preňho…“

Oukej, tomu se říká dobře zamčená klícka. Zbytek cesty na sebe všichni tři halekáme a vřískáme a jediná informace, kterou se o té Jánošici dozvíme, je, že v Mozartově smrtišti pobývá třetím rokem.

Na diskotéce jdeme rovnou na parket a já pociťuji zhmotněnou slast. Renata si mě totiž vybírá jako prvního tanečního partnera. A já zažívám twerk toho svatého grálu mezi zadky. Proboha, ona mi zadkem jezdí po rozkroku! Neměl by někdo zavolat hasiče? Můj mezinožní prostor zřejmě brzo vybouchne!

Hopsali bychom tam s ní dodnes, ale být superhrdiny s sebou nese i povinnosti…

Když o pár hodin později jdeme s Lukášem pryč, zahlídnu vedle východu sochu Komtura.

„Don Giovanni!“ spouští ten kus kamene začátek svojí árie.

Snad na mě chce poslat peklo za pletky se zadanou slečnou? Možná, ale proč se zjevuje až tentokrát?

Během pikosekundy vyhodnocuju situaci.

„Já jsem Don Markádo, ty zmrde…!“ řeknu a skopnu Komturovi hlavu.

Lukáš uznale kývne hlavou: „Dobrý, ale neumřel…“

„No jasně, tak on už je mrtvej docela dlouho…“

„V Praze se zjeví znovu, půjde po tobě,“ řekne Lukin a zapálí si cigaretu.

Vyndám z krabičky taky jednu. Poslední.

Vydechnu kouř: „Život není mandarinková čokoláda. Je ještě daleko horší.“

Lukáš se usměje a společně vykročíme směrem k hotelu.

Tagged: