25.12.2018 Admin

Tramvajoví milenci

Hořely jí tváře. Vulgárně svítily do noční Prahy, jako dva výstražné signály, které deklarovaly, že by bylo možné spáchat cokoliv, co jen člověk chtěl, a nemělo by to dlouhodobé následky, kterých by pak snad jedinec musel litovat a léčit šrámy své i svého okolí. Snad to bylo tím množstvím vína, které vypila, mužem po jejím boku nebo tou divokou nadějí na lepší zítřky, která prosakovala do všech jejích orgánů a cév, až dorazila do srdce a rozlila se celým jejím tělem, jako se rozlévá orgasmus těsně po vyvrcholení v posteli člověka, o kterém víme, že nám nikdy nemůže zcela patřit.

Praha jí ten večer našeptávala, pářila se s ní, patřila jí a ona patřila Praze, milovala se s ní divoce a vášnivě, jako by to bylo poprvé, co viděla Vltavu, jak se líně vleče časem a prostorem, nebrajíc ohledy na problémy zamilovaných studentů, frustrace mas nebo na promarněná mládí. Sedmnáctka se pomalu dokodrcala na zastávku a byl čas se rozloučit, protože v Praze hláška „doprovodím Tě domů“ nabývala úplně jiných, vysoce nepravděpodobných, rozměrů.

Byl to Luciin sen. Potkat muže, který s ní nasedne do tramvaje a doprovodí ji až ke dveřím. V Praze. A ne proto, že by chtěl po nocích nadšeně fandit jejímu klínu, ale z čiré romantiky. Z čirého altruismu. Prostě jen tak. Protože je to pěkné. Nikdy se to nestalo. A ani nehýřila příliš velkým optimismem upínajícím se na tuto možnost. Fantazie je jedna věc, roztomilá, i když značně problematická, ale realita věc druhá. Konfrontaci těchto dvou nástrah života Lucie nikdy neuměla ustát bez jizev a šrámů.

Políbila ho, jen krátce a nuceně, a nastoupila do tramvaje. Byla plná. Plná nočních duší, bojujících za opravdový život ve tmě. Posadila se vedle kluka kolem dvacítky se strništěm a knihou v ruce. Posadila se vedle něj schválně. Líbily se jí situace, kdy seděla vedle úplných cizinců, sem tam se jejich ramena či kolena dotýkala, když tramvaj prudce zabočila či zabrzdila. Bylo to zvláštní, až lehce zvrácené, že po těchto cizincích toužila víc než po mužích, se kterými zrovna spávala. Bylo to pro ni vždy šíleně erotické. Všechna ta nevyslovená slova a činy mezi těmito dvěma cizinci, kteří se snaží okázale ignorovat skutečnost, že se jejich těla dotýkají jako těla milenců těsně před úsvitem. Byla to výzva realitě, malé nakopnutí možností, které se mohly stát, malé nakopnutí konverzací, které mohly proběhnout, nepatrný příslib budoucnosti, která se nikdy neměla uskutečnit.

Byly to malé, nenaplněné, milenecké příběhy, které byly nádherné a jedinečné právě pro jejich pomíjivost a nevyslovenost. Jen proto, že to byly produkty fantazie a snů, proto, že nebyly skutečné, nebyly zahaleny komplikovanou realitou.

Tramvaj dojela na konečnou a Lucie se svým náhodným milencem vystoupila. Jejich stehna jako by se stále dotýkala. Vydala se na cestu k domovu. Cizinec za ní. Lucie zabočila doprava. Cizinec za ní. Uhnula zkratkou mezi stromy doleva, cizinec za ní. Najednou se její románek rozplynul. Rozplynul se pod náporem strachu, který v ní sílil a který se jí nedařilo potlačit navzdory racionálním argumentům. Vždyť co si to jen namlouvá? Její romantická a poetická očekávání od reality jsou nesplnitelná, nerealistická a zahalená cynismem a šedí všedních dnů. Lidé jsou dobytci a čuňata. Muži jsou dobytci a čuňata. Chtěla začít utíkat. Ale místo toho se agresivně otočila.

Prudce se zastavila a podívala se muži zpříma do očí, protože v nějakém emailu, který jí poslala matka ve falešné víře, že dceru ochrání, a který snad vyplýval z průzkumů policejní akademie, se dočetla, že když násilníka konfrontujete přímo a bez okolků, ztratí pak o svou kořist zájem: „Chcete něco?“ zeptala se rozhodně, s falešnou odvahou v hlase.

„Jít domů,“ zamračil se na ní nechápavě bývalý tramvajový milenec, zabočil k domu přes ulici, odemknul si a zmizel v temných útrobách budovy.

Dívala se na zabouchnuté dveře.

„Takhle asi končí všechny románky,“ pomyslela si trpce a vydala se k domovu.

Tagged: