21.12.2018 Ink

Osmičky

Soudruzi, soudružky, právě se vracím z… Homolky!

Nestíhám. Lehkou nervozitu cestou metrem se snažím zahnat četbou Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, knihy, kterou mne před tím nejkulatějším „donutila“ přečíst všechna ta letošní nepříjemná výročí. Přesně o jejich pozadí Tigrid píše. 1918, 1938, 1948, 1968.

Mě ale dnes čekají trochu jiné osmičky.

Vystupují na Motole a snažím se zběsile zjistit, jak se dostat na Homolku. Dvě zastávky autobusem a stanu před monstrózní budovou. Chvíli se travoltovsky motám nepřehledným komplexem. Zubní chirurgie. Paní na recepci je přemilá takovým způsobem, že bych ji nejradši přizabil. V čekárně se snažím zhluboka dýchat a nemyslet na to, začten do krize roku 1938.

Přijdu na řadu. V kabince se převléknu. V potupném hábitu na jedno použití a směšné čapce dalších pár minut čekání. Tentokrát můžu o druhé republice leda tak přemýšlet.

Neúspěšně se pokouším pohodlně usadit v křesle. Sálem s výhledem na šedivé nemocniční parkoviště se rozléhá hlas Franka Sinatry. Klid, bolet bude jenom injekce, pak už to bude dobrý. Tak mi to přece říkali…

Houby. Zrada, Mnichov! Pět minut utrpení. Tomu zoubku se teda nechce ven! Poznámky sestry nijak nepomáhají. Vlastě je ani moc nevnímám. Zato mě automaticky – asi pod vlivem těch hrozných výročí – napadne palčivá sebekritická myšlenka. V odboji bych nemohl být ani za nic. Být jen pět minut na gestapu, už vyžvaním i to, co nevím. Jsem hrozný zbabělec.

A zoubek je venku.

A za týden pro velký úspěch znovu. Mezitím proběhl víkend a s ním rozpačité stoleté jubileum, nepříjemně vklíněné mezi mé dvě dolní osmičky.

Vše se opakuje, jen s Tigridem a Lucií jsme postoupili k únoru 48.

S doktorem a sestrami se tentokrát pokouším vtipkovat, pochválím hudbu. Na křeslo jdu s hlavou vztyčenou. Co jiného je život než boj. Druhý zoubeček je ale potvora! Páčidlo vystřídá vrtačka. A znovu a ještě jednou. Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Bolest si začínám trošku masochisticky užívat. 1918. 1938. 1939. 1942. 1945. 1948. 1950. 1968. 1969. 1989. Těch deset patnáct minut se mi před očima přehnalo celé dvacáté století s jeho oběťmi.

Silnější vlasteneckou chvilku si těžko přát. Když začne hrát nejprofláklejší píseň Edith Piaf, tuším, že to nejhorší mám za sebou.

Homolku opouštím nezlomen, s milou pozorností – taškou s kartáčkem, paralenem a chladícím polštářkem – a pocitem lehkého vítězství.

Síly temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva svítá.

Tagged: