18.12.2018 Admin

Broskev

Sedíme u stolu. Je dřevěný. Tmavý. Prsty hraju po povrchu, jako by to byl buben. Všimla sis mého barbarského výstupu, ale nic neříkáš. Ptám se tě, jestli se ti líbí, jak hraju, a ty se ptáš „co?“, protože jsi zaujatá broskví. Chceš ji sníst, ale nevíš jak, takhle přede mnou. Nechceš si jen tak kousnout, přede mnou by to bylo divné. A tak ji tak něžně hladíš. Pomalými, krouživými pohyby opisuješ čáry do jemného chmýří toho ovoce. Jako by sis kreslila trajektorii, skrz kterou budeš vést tahy nožem. Něžnými dotyky unavuješ povrch broskve. Téměř fyzicky cítíš, jak se ti broskev pod poryvy tvých prstů rozpadá. Tak jemně na ni nanášíš drobnokresby, jako by ses jí ani skoro nedotýkala, a přitom se ti téměř celá sama svléká. Cítím, jak odpor broskve v tvé ruce slábne.

Vyprávíš mi něco o tvém víkendu, jak jsi jej po dlouhé době trávila beze mě. Ale postupně vypínám. Jsem magnetizován tvou malou hrou s broskví. Je to ta největší šou, kterou jsem kdy viděl, a přitom je tak mála, hraná pro nikoho, bez opony, tvoříš to nejmenší divadlo na světě ze svého života, teď a tady, a ani to nevíš. Pozoruješ mě, jak tě zaujatě pozoruju já, a hihňáš se tomu, protože si myslíš, že si myslím, že je to divné, ale ty nevíš, že já si myslím, že je to krásné. Je to tvůj rituál. Pro tebe běžný, pro mě unikátní. Přesnost tvých pohybů, jak se nehty ani nedotkneš té broskve, jako by byla posvátná, nebo jako by tvé nehty byly posvátné, kroužíš kolem té oranžovo-rudé kuličky, tančíš na ní, sice tu přede mnou sedíš a mluvíš, ale doopravdy ve vesmíru tohoto stolu tančíš na té krásné broskvy, kterou si svými doteky učinila speciální. Před chvílí to byla jen broskev, teď je to ta broskev. Prosvítila jsi ji svým rituálem, který na ní provádíš. A já se vsadím, že tak broskve jedla i tvá matka, i tvá babička, že tak je jedli všichni tví předci a že se jeden druhého dotýkáte v kontinuu času, který vy společnými silami čeříte právě tímto rituálem. Přesahujete čas, ty a tví předci, držíte se za ruce nad jeho tokem a vašimi dlaněmi se prorůstá chmýří té broskve, kterou se chystáš sníst.

A pak se leknu. Skoro uskočím. Zaryješ do ní prst. Z něžnosti najednou krutost. Šok. Ze sekundy na sekundu. Ta samá broskev, kterou jsi opatrovala, ta samá, kterou jsi něžně hladila a starala se o ni jemnými doteky svých bříšek. Tu jsi teď pokořila. Jako by pro tebe nic neznamenala. Jak jsi mohla, miláčku, proniknout do jejího vnitřku tak nešetrně, do té ovocné svatyně? A jak si v tom libuješ! I nehty v ní máš! Zasouváš tam a zpátky, zase pomalými, labužnickými pohyby narušuješ její vnitřní uspořádání a do toho mi vyprávíš, jak sis dělala o víkendu popcorn, když ses dívala na Umučení Krista! Popcorn! Vyprávíš mi o popcornu, když tady přede mnou hraješ biblickou reinterpretaci. Umučení Broskve prstem! Ale pak se zklidním, pak chápu.

Jedním ladným pohybem vytahuješ pecku. A pak stejně sebejiste a elegantně rozdelíš ovoce na dva pláty. Pak na tři, a pak na čtyři. Krásné, rovnoměrné. A pak, pak je vsaješ do sebe. Trošinku šťávy ti stéká po rtu. Už už se natahuju, že ti ji šetřu, že tě očistím, ale pak si uvědomím, že je to šťáva z té konkrétní broskve a ta je posvátná, a tak je teď i tvá tvář posvátná, protože po ní stéká její vnitřek. A ty se olízneš, rychle a skoro nepostřehnutelně, ale já to postřehnu, protože tak by ses mohla oliznout jen ty a jen s touto broskví, s žádnou jinou. A já vím, že tě miluji. Miluji tě proto, jakým krásným způsobem jíš broskve, nebo jíš broskve tak krásným způsobem, protože tě miluji? Chci se tě na to zeptat, ale ty mi už vyprávíš, jak sis pekla koláč k sledování Schindlerova seznamu. A já sním o šťávě z broskve, jak stéká i na mou tvář, aby byla stejně posvátná jako ta tvá.

Miluji tě proto, jakým krásným způsobem jíš broskve.

Tagged: