18.11.2018 Ink

Cígo, sauna, Kremrolee #10: Definice zmrda?

ilustroval Jan Netolický

________________

„Sem si myslela, že seš větší zmrd,“ usměje se na mě Anežka, když v rámci úterního oběda čelistmi luxujeme talíře: omáčku, drobky…

„Ale to já jsem, to se zas neboj,“ bráním se.

Pak už se k tomu nevracíme, ale mně to furt vrže hlavou. Jsem, nebo nejsem zmrd? A hlavně – kdo obecně je, nebo není zmrd? Radši se k tomu nevracím. Radši v klidu dojídáme a já si dávám pivo a pak ho dopíjím a jdeme domů a je nám fajn. Loučíme se.

Jdu do metra, pak tramvaj a furt mi to leží v hlavě.

Jak asi vypadá opravdovej zmrd? Ne nějakej polovičatej, ne nějakej zmrd z nutnosti, nebo primitivní idiot, ale faktickej kápo zmrd?V podchodu míjím osobu v šusťákovce. Má kapucu a podivně se kroutí. Míjím ji, ale ještě se otočím… „Na tebe sem tu čekala,“ rovná si mě tvor jakousi končetinou ke zdi. Bože můj, kdo nebo, co to je? Dyť… Kapuca bundy ukrývala to, čeho by si jinak všiml každý na první pohled. Tohle není člověk…

„Nečum tak blbě,“ zpraží mě s artikulací vrzajícího, ale přesně jdoucího stroje.

Je to hmyzák. Zelený oči, obličej, kůže… Co to je za pahejly? Jasně… Kudlanka nábožná.

„Co chceš, kunhůto?“

Kudlanka mě uchopí tím svým debilním klepetem pod krkem. Bolí to, musím se bránit, ale marně… Dostávám erekci. Úd se mi nalévá krví. Nic mě totiž nerajcuje tolik jako určitej druh škaredejch holek a bolest.

„Mluvit s tebou, pošetilče.“

Její tón ještě vybičuje mou žádostivost. I několik vrstev oboustranného šatstva se penisem dotýkám jejího břicha.

„A nezamrdáme si spíš, fešando?“

Kudlanku můj návrh evidentně rozhodí: „Po kopulaci ti ukousnu hlavu,“ sykne a stiskne klepeto silněji.

„No tak to už si připrav kusadla, holka!“

„Jsem hmyz, debile.“

„Myslím, že už sem to strkal do horších dírek. Pravda, většinou preferuju baroko, ale dobrej kubismus taky neurazí…“

„Ty seš zmrd. Fakt,“ řekne a kopne mě do koulí. Vojín Orgasmus hlásí příchod.

Dívám se, jak odchází. Doma se mrknu do zrcadla.

Prej mám konečně kýženou definici zmrda. Člověk jde na všechno vždycky moc složitě.

Tagged: