16.11.2018 Ink

Divadlo jako koukání na mraky (reflexe představení Keep Calm)

Alfréd ve dvoře minuý týden nabídl pražskou derniéru představení Keep Calm. Oceňovaná inscenace skupiny Ufftenživot nabídla divákům humor, krásu i zrcadlo. A v tom se dalo nahlédnout do pořádné hloubky.

Dívat se na mraky je skoro terapeutická činnost. Chaotická abstraktnost nebe chvíli uklidňuje, chvíli nudí – ale nakonec chtě nechtě nutí v roztodivných bílých tvarech oblaků hledat obrysy konkrétních předmětů. A čím déle se člověk dívá, tím je nebe zaplněnější jeho vlastními asociacemi a myšlenkami.

Inscenace Keep Calm uskupení Ufftenživot, sestávajícího z Jiřího Šimka a Sáry Arnstein (alternované v Alfrédu Johanou Schmidtmajerovou), je pro diváka podobně introspektivní, jako pozorování oblohy. Dílo vzniklo živelným procesem z ryzí improvizace, a tak sedmdesátiminutová spleť monologů, stínoher a tanečních kroků nenabízí souvislou nit, které by se dalo přidržovat. Obecenstvo se tak musí opírat o vlastní myšlenky.

Dost mimo na to být v obraze

Na pražské derniéře představení v Alfrédu ve dvoře ztrácím nit už v úvodní scéně. Johanka proklikává na notebooku fotkami ze svého rodinného alba. Představuje své známé, strýčky a tetičky (mezi kterými figurují i Adolf Hitler nebo Albert Einstein), aby občas ukázala fotku, na které se tváří smutně, a komentovala ji strohým “tady jsem byla smutná”.

Bohužel pro mě mám ale k podobným rodinným fotoseancím silný odpor, protože mě jako kluka vždycky nevýslovně nudily. A tak se po chvíli přestávám soustředit. I tak na mě ale dění na jevišti působí: mám totiž chvilku na to uvědomit si bizarnost situace, ve které si třicetičlenná rodina vzájemně neznámých diváků prohlíží niterní fotky divadelní postavy. Diváci musí z hlediště natahovat krky, aby na monitor viděli co nejlépe. Uniká mi smysl, ale nezvyklost momentu ve mně rezonuje.

V následující scéně tatáž dívka tančí po jevišti a za neustávajícího monologu se snaží celým tělem proplouvat mezi “zkušeností” a “zážitkem”, které, jak poznamenává, anglofonní národy spojují v jednom slovu “experience”. V tu chvíli jsem tak mimo, že jsem najednou v obraze. Nenápadná lingvisticko-filozofická hříčka dostává v mých očích díky neuchopitelnosti všeho kolem hloubku. A první mrak divadelní oblohy tím dostává konkrétní tvar.

Podobně hravý humor prostupuje celou hru. Není násilný. Občas není dokonce ani příliš hluboký nebo chytrý. Neposílá mě do kolen, ale daří se mu mě celou dobu udržet pobaveného a příjemně naladěného.

20170919_2562

Mraky forem a formy mraků

Přechody mezi scénami neodděluje opona a fragmenty děje se střídají skoro nepozorovatelně. Místo přednášky vědce Jiříka, který s trochou akademické arogance hájí svou teorii o vzniku vesmíru před dotěrnými dotazy z publika, tak najednou pozorujeme stínohru. Hlavní světla pomalu zhasnou a jediným světelným zdrojem se stanou kotouče ikeáckých lamp rozmístěných na scéně, namířených na zeď za pódiem. Rozverné stíny zvířátek se na stěně perou, plavou a jí, až nakonec občas přerostou ve své vlastní karikatury – nacistickou orlici či českého lva. Půvabnost pasáže narušují herci, kteří ztemnělým prostorem mezi kvádry, zpoza kterých ovládají loutky, přebíhají nazí.

Stínohru zase vystřídá taneční sekvence, která proudu asociací najednou dává rytmus a tvar. Oba herci tančí v nápadité choreografii společně. Moje hlava se v tu chvíli ani nesnaží hledat interpretaci a já si můžu jen tak užívat pohyb tanečníků. Jako když se dívám na nebe – i když ho zrovna nechápu, je stejně pořád krásný.

Hra se klikatí dál. Divadelní (i nedivadelní) formy se střídají s každou scénou. Stejně jako vyslovené myšlenky, které se dotýkají velkého množství témat od lásky přes nacionalismus a hrdinství až po často zmiňovanou ekologii. Širokost tématického záběru ubírá prostor nadhozené otázky zodpovídat. Zůstávají tak otevřené a já jsem jim ponechán napospas. Až když se v závěrečné scéně oba herci chystají na výlet a výletník Jirka v obměnách opakuje “víte, když není sranda, tak je nuda, a když je nuda, tak dostanete roupy a pak děláte kraviny”, vysvobozuje tím na chvíli můj mozek od přemýšlení. Proč namáhavě interpretovat? Přece byla sranda, ne?

Keep Calm ale není jenom hodina rozverné legrace a hezkých divadelních nápadů. Je to hlavně hodina podnětů, které člověka nutí potýkat se s vlastními myšlenkami. Osvěžující chvíle, kdy přestanu dumat a jen tak se koukám, totiž nikdy netrvají dlouho. Tématická fragmentovanost hry se tak zdá být účinným prostředkem, jak nechat myslet samotného diváka. Co z neobsáhnutelné divadelní oblohy vyčte a odnese si s sebou domů záleží hlavně na něm. Když ale nějakou myšlenku ve složitém asociativním ději zachytí a obsáhne, zaryje se do něj hlouběji, než kdyby mu ji předžvýkaly postavy v tradičnější divadelní inscenaci.

Já si budu dávat pozor na roupy a proplouvání mezi zážitkem a zkušeností. A možná od divadla příště nebudu čekat jenom tezi, antitezi a syntézu, ale i něco, co se mě dotkne docela osobně.

__________

fb skupiny Ufftenživot

foto: Vojta Brnický

Tagged: