14.11.2018 Ink

Dr. Filipitch: „Slam jsem začal dělat proto, abych nemusel sedět v porotě.”

Mistr ČR ve slam poetry za rok 2017 Filip Koryta alias Dr Filipitch je jedním z nejvýraznějších performerů české scény. Za sebou má stovky vystoupení v domácím prostředí i v zahraničí. O tom, jak vznikají jeho slamy i básně, jaká jsou specifika českého slamu nebo jaké benefity mají slamová pravidla, jsme si povídali na zimní edici festivalu Hradecký slunovrat.

Kdy jsi byl naposledy na slamu jako divák?

Je to dost dávno a těch akcí je tolik, že o tom nemám úplně přehled. Mohlo to být asi v srpnu, takže tři měsíce zpátky.

Byl jsi i v divácké porotě?

Ne, to určitě ne. Já docela často říkám, že slam jsem začal dělat proto, abych nemusel bodovat.

Připadal by sis v nějakém střetu zájmů? Cítil bys u toho větší zodpovědnost?

Za střet zájmů bych to neoznačil, ale právě ta zodpovědnost mi připadá stěžejní. Pamatuju si, že když jsem ještě slam poetry nedělal aktivně, tak jsem nějakým nedopatřením ty body dostal a byl to hrozně nepříjemný pocit. Připadal jsem si strašně důležitý, ale v dost nepatřičném slova smyslu.

K bodování se nevyjadřuješ úplně nadšeně. Jak vůbec vnímáš celý koncept soutěže, o kterou ve slamu taky jde?

Já sám to chápu trochu jako nezbytnost a nutné zlo. Soutěžení tu disciplínu dělá o dost atraktivnější. Třeba ve srovnání se standardním autorským čtením, proti kterému se slam částečně vymezuje. Na čtení chodí třeba i desetkrát míň lidí než na slamové exhibice. Tím, do jaké míry to ovlivňuje bodování, si nejsem úplně jistý – možná by to stálo za nějakou sociologickou studii. I tak mi to ale připadá jako dost podstatný prvek slam poetry. Slam se tak stává takovým sportem na poli kultury.

Já sám bych se bez toho soutěžení rozhodně dokázal obejít. Myslím si, že pro leckoho můžou být třeba kvalifikační kola a samotné mistrovství dost stresující. Pokud se ale člověk naučí s nervozitou pracovat, muže si to samozřejmě ohromně užít.

Můžou slam dělat i introverti?

Jednoznačně. Jen při použití slov introvert a slamer mi v hlavě vyskočilo hned několik introvertních slamerů, kteří jsou velmi úspěšní. I mezi mistry jsou introverti. Rozhodně se to nevylučuje, ba naopak, slam je opravdu prostor pro introvertní lidi a zároveň je to i takový sociální trénink.

Dostat se trošku nad zem

Ellen Makumbirofa říká, že poetry slam není stage s performerem, ale spíš s myslitelem. Jsi performer, nebo myslitel?

Jsem asi takový hybrid. V textech mám hodně poloh a baví mě experimentovat s obsahem, koncepcí i formou. Řekl bych, že každý můj text je trošku jiný, je tam dost odlišností – snažím se hodně pracovat s paralingvistikou i s nonverbálním chováním. Myslím si, že všeobecně vzato to u většiny slamerů není takové buď, anebo.

Slam poetry se u nás odehrává stále spíš po klubech a barech. Ty sám jsi říkal, že se snažíš za slamu udělat celoplošnou záležitost. Nemůže ale vytržení z takového prostředí být i na škodu?

Minimálně na základě cizokrajných zkušeností si to nemyslím. Je hrozně moc zemí, kde je slam mnohem dál, kde jsou toho plná média a na akce chodí stovky lidí. V Česku je ještě hodně rezerv a slam je pořád kam posouvat. Je to sice docela úspěšná platforma, ale zatím je to pořád underground. Teď se pokoušíme dostat trošku nad zem.

Vnímáš ještě nějaká specifika české slam poetry ve srovnání se zahraničím?

V českém slamu údajně dominuje humor. To se ale podle mě začíná redukovat. Slamerské portfolio se stává daleko širším a na povrch vylézá i vážnost.

V porovnání se zahraničím u nás vystupuje mnohem míň žen než mužů, ale to se poslední dobou taky mění. Žen přibývá  – a je to dobře, protože dělají fakt dobré slamy.

IMG_2129

Česká scéna navazuje často spolupráci i se scénami v zahraničí – maďarskou nebo španělskou. Jak na zahraniční slamery reagují Češi a jaký pocit z toho mají sami slameři?

Konkrétně tu španělskou skvadru jsme měli ve třech městech – v Brně, Praze a Plzni. Odezva byla všude vesměs kladná, ale v každém městě byla jiná míra nadšení. Třeba v Brně si z nich vyloženě sedli na prdel a v Praze už tolik ne. Všeobecně vzato – lidi, kteří na slamy chodí častěji, dokážou ocenit i zahraniční slamery.

Oni sami si hodně pochvalovali publikum i atmosféru a bavilo je to.

Říkáš, že slam může rozesmát, nasrat i rozbrečet. Co děláš nejradši?

O tom tak nepřemýšlím, protože sám nedumám nad tím, jakou bude mít ten slam odezvu. V první fázi dělám slam vždycky pro sebe. Texty vznikají z potřeby zbavit se nějaké hodně intenzivní emoce nebo když mě láká nějaké téma, které chci zpracovat. Následný efekt na publikum je až otázkou tvůrčího procesu. Nikdy nepíšu s nějakým konkrétním záměrem. Už se mi ale povedlo lidi rozbrečet, rozesmát i nasrat. Škála emocí, které dokážu v lidech vyprodukovat, je docela široká, za což jsem taky rád.

Čerstvý vítr do kulturních plachet

Překvapují tě reakce diváku?

Hodně mě překvapují třeba u jednoho z mých posledních textů, který je velmi experimentální – zjednodušeně řečeno se jedná o text, který jsem prohnal Google překladačem – a je to totální nonsensová kravina. S ním slavím obrovské úspěchy, vyhrávám s ním exhibice a dostávám za něj strašně moc bodů. Nepřestává mě překvapovat, co si lidi dokáže získat. Někdy mám až pocit, že čím větší bizarnost to je, tím líp.

Jak na slam reagují lidi žijící mimo velká kulturní centra?

Nedávno jsem organizoval historicky první kvalifikaci na Mistrovství ČR v Sokolově, ze kterého pocházím. Přišlo tam 200 lidí! Můj kamarád z Prahy, který tu kvalifikaci vyhrál, říkal, že se už dlouho necítil tak napojený na lidi, a nesmírně si pochvaloval atmosféru.

Myslím si, že je to tak trochu obrozenecká činnost. Pro menší města se tak slam stává čerstvým větrem do kulturních plachet, protože se tam toho třeba tolik neděje – a když už se něco děje, tak to není moc progresivní, tudíž na slam jsou reakce velmi pozitivní. Lidi to chtějí, to se odráží i v tom, kolik lidí na ty akce chodí.

Vydal jsi dvě sbírky poezie a jednu sbírku slamových textů. Jak se rozhoduješ, jestli z textu bude poezie, nebo jej budeš předvádět jako slam?

Často mi přijde, že si ani moc vybírat nemusím, že ty texty mají častěji pod kontrolou spíš mě než já je. Mnohdy něco píšu se záměrem napsat slam a skončí to jako báseň. A naopak. Asi je to spíš o potenciálu a momentálním rozpoložení. Moje slamy jsou ale víc ukecané, zatímco v poezii se snažím být spíš lapidárnější, v tom je rozdíl jasný.

Inspirace zevnitř spíš než zvenší

Limitují tě nějak pravidla slam poetry?

Mě zásady pro slam strašně baví. Rád píšu texty pro časový limit, protože to člověka donutí přemýšlet nad tím, co chce říct. Když na exhibici limit není a máš tam nový text, klidně z něj může vyjít – s prominutím – rozbředlá sračka, která trvá sedm minut a ty tam kvůli absenci limitu narveš úplně všechno. Když se na to podíváš prizmatem tříminutového textu, dojde ti, kolik balastu tam je, začneš se toho zbavovat, osekáš text na dřeň, a až díky limitu zjistíš, jestli je ten text dobrý, nebo ne.

Ona i většina umělců tvrdí, že je to o škrtání. Můj oblíbený autor, Austin Kleon, napsal hezkou knížku Kraď jako umělec a jednu kapitolu přímo nazval Tvorba je škrtání.  Básník Honza Těsnohlídek zase říká, že většinu času, co píše, vlastně stráví škrtáním.

Jak moc se připravuješ na samotné vystoupení?

Já se text po jeho napsání učím pár hodin. Mívám pět až deset akcí týdně, takže mám dost času texty trénovat. Když řekneš jeden text stokrát, v hlavě se ti usadí a před akcí si můžeš jen vysedávat v publiku. Já se před vystoupením ani nenervuju.

Když někam přijedu poprvé, automaticky dávám největší pecky, protože nevím, jestli se tam někdy vrátím, tak chci lidem nabídnout tu nejlepší variantu.

Studoval jsi češtinu a psychologii. Ovlivnilo to nějak tvou tvorbu?

Myslím si, že vědomě i nevědomě. Díky tomu, že jsem přečetl hodně knížek, mám v textech dost aluzí na jiná díla. Spíš než politicky orientovaným tématům se věnuju tématům psychologickým. Hledám inspiraci spíš vevnitř než venku.

Pár politických textů mám, ale není to nic, za čím bych si kdovíjak stál, protože v tom nejsem kovaný, jako třeba Tukan. Jistější jsem si v těch osobních a osobnostních rovinách.

Nemůžou se osobní témata někdy vyčerpat?

Jednoznačně ne. Člověk je tak složitá, komplexní a komplikovaná bytost, že bude pořád o čem psát. Záleží jen na tom, jak a na co se díváš. Témat je přehršel a nevyčerpatelně.

 

_________

čti i rozhovor s Anatolem Svahilcem, odkaz tady

Tagged: