11.11.2018 Ink

Cígo, sauna, Kremrolee #9: Jacku! Já letím!

ilustroval Jan Netolický

______________

 

Sedíme s Jeníčkem v baru Kremrolee a upíjíme chmelový nektar.

Tu začne z prostoru vyvstávat povědomá melodie. Zamyslím se, típnu větu, kterou právě říkám. Odkud jen…?

„Ty vole, to je z Titanicu!“ vyhrknu nahlas.

„No jo, hochu,“ opáčí pobaveně Jenda.

„Hele já se u něj kdysi rozbrečel.“

„Kdy prosimtě?“

„Když jsem se rozcházel se svou první slečnou… V předvečer rozchodu dávali v televizi Titanic, no a já se neubránil slzám…“ vzpomínám dojatě.

„To bylo s Monie Blackbýtl?“ zamyslí se Jeníček.

„Jo, jo, s Blackbýtlem, bylo mi asi patnáct,“ odpovídám a napiju se piva.

„To ti bylo třeba sedmnáct, hochu!“

„Ne, tak šestnáct, dobře…“

„Šestnáct a půl!“

Kapituluju. Jenda má zřejmě pravdu. Chtěl jsem si taky někdy v životě užít tu Titanic scénu, kdy kunhůta řve na DiCapria: „Jacku! Já letím!“

„No jo, beru, byl jsem na kunhůty citlivka. Ale teď není na obzoru žádná bruslící kachnička…“ ušklíbnu se a nevím, jestli to řeknu pro sebe, nebo nahlas, protože těch nektarů už bylo asi pět, ale dodám: „Už není ani za obzorem.“

„Hele já už ani neočekávám, že by někdy zabruslily.“

„Hele já už taky ne.“

„No jo, kachničky…“

„Kachničky, no…“

A oba s Jendou dopíjíme. Naklopíme ten chmelový nektar do sebe tak, jak to umíme jen my, cyničtí romantici. My, kteří bychom si tu Titanic scénu užili ze všech nejvíc, ale víme, že i kdyby nás slet nějakých podivných událostí do téhle scény dostal, stalo by se… Buď bychom se lekli a pustili kachničku do vody, nebo by kachnička vůbec nebyla kachničkou, o sekundu později by nás kopla do koulí a do vody bychom spadli sami….

A tak dopíjíme…

„Jdem?“ mrknu na Jeníčka.

„Jdem.“

A já jdu zaplatit a nechávám servírce velký dýško, protože chmelový nektar v Kremrolee je jistota. I když se po něm nelítá… Teda… Jak kdy…

 

Tagged: