6.11.2018 Ink

Jackpot

Každou neděli jsem si kupovala los do loterie. Čekala jsem pak u televize na slosování a Tom, dnes už můj bývalý manžel, mi vysvětloval, že šance, že zrovna můj los vyhraje milionový jackpot, je zhruba stejná, jako že na mě spadne z nebe meteorit. Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem vždycky seděla na naší pohovce, los sevřený v prstech a čekala jsem. Sice jsem nikdy nevyhrála loterii, ale na té naší pohovce jsem byla zrovna v tu chvíli, kdy na mě ten meteorit spadl.

Byla to shodou okolností také neděle, krátce po obědě. Moje matka si vždycky šla zdřímnout do svého pokoje. Tom hned po obědě vyrazil do města. Kuchyň ani obývací pokoj, ve kterém byla již několikrát zmíněná pohovka, nebyly naše. Vlastně skoro nic z toho domu nebylo naše, měli jsme v něm jen pronajaté dva pokoje. Dům patřil jednomu vdovci, panu Spearovi, který nás neměl rád a my neměli rádi jeho. Ve chvíli, kdy jsem si šla lehnout na pohovku, tak jsem si všimla, že se pan Spear houpe v křesle na terase a pozoruje silnici zpoza černých brýlí a obrázkového časopisu.

Usnula jsem a po chvíli mě probudila příšerná bolest. Vzhlédla jsem a spatřila, že je nade mnou ve stropě obrovská díra, ze které se sypou střepy střešních tašek, že jsou moje modré šaty celé od omítky a od krve, a že na vybledlém koberci vedle mě leží velký kámen. Nemohla jsem se ani hnout. Pan Spear rozrazil dveře, v jedné ruce zmačkaný časopis, zuby zaťaté, jeho zapadlé oči zaznamenávaly škody, a pak se zavrtaly do mě. Zaječela jsem na něj a on utekl ven.

Tom se mě v nemocnici ptal, jak se něco takového mohlo stát. Moje matka zůstala doma s panem Spearem a mluvila s novináři, kteří oblehli náš dům, jako pevnost. Viděla jsem ty fotografie zničené zakrvácené pohovky, díry ve stropě, a pak mojí matky na terase, která si stihla obléct nejlepší šaty, nalíčit se a připnout si falešné perly. Pan Spear zatím nic moc neříkal, ten si v tu chvíli dělal starosti jen s tím, kdo opraví tu střechu. A moje matka si nesmírně užívala pozornost. Ani jeden v tom okamžiku nevěděl, jak velkou má ten kámen cenu. Tom se zaobíral statistikami a já měla pět stehů na boku, modřinu velikosti kontinentu a netušila jsem, že jsem vyhrála jackpot.

Moje matka se vždycky chtěla zviditelnit a ještě raději měla, když jsem jí s tím zviditelněním pomáhala. Od té doby, co jsem uměla chodit, tak mě vodila na všemožné konkurzy do reklam a do soutěží krásy. Před válkou dostala matka dvě stě dolarů za to, že jsem hrála v reklamě na zubní pastu. Měla jsem ve svém pokoji několik korunek a asi deset šerp z dětských let, ale jak jsem byla starší a bylo jasné, že jsem podědila po zemřelém otci robustnější figuru a velkou chuť k jídlu, tak těch úspěchů bylo méně a matka se stávala neviditelnou. Stala se úplně neviditelnou, když mi bylo šestnáct a diskvalifikovali mě ze soutěže krásy, kterou pořádal náš kostel. Jedna ze soutěžících, Lizzy Carpenterová, prozradila, že dopnu večerní róbu pouze za pomoci spínacích špendlíků, a že mě viděla, jak zvracím do umyvadla. Musela jsem říct pravdu, že jsem těhotná a jakmile jsem to řekla porotcům, tak jsem to pak odhodlaně řekla i matce, a pak Tomovi, který pravil, že z toho není nadšený, ale že si mě vezme. Z čeho nebyl nadšený? Z dítěte, nebo z toho, že se mnou zůstane do smrti? Neptala jsem se ho.

Vlastně to v tu chvíli nebylo tak příšerné. Moje matka mi to všechno vyčítala horem dolem, tvrdila, že jsem zahodila šanci být Miss America, ale já jsem věděla, že šance, že tu soutěž vyhraju, je zhruba taková, jako že do mě uhodí blesk, a vůbec, nechtěla jsem být Miss America. To chtěla matka. Přestěhovali jsme se do těch pokojů ve větším domě všichni tři. Matka odmítala zůstat sama a Tom byl tehdy příliš zbabělý na to, aby jí řekl, že ji v naší společné domácnosti nechce. Ale měla jsem terasu a zahradu, těhotenství mi slušelo a konečně jsem měla záminku jíst, co jsem si přála. A ta mrcha Lizzy se v té době taky vdala, za chlapíka, který neustále hledal díru na trhu, snažil se podnikat s ojetými auty, a pak s mrazicími boxy, ale nic mu nevycházelo, takže sotva měli na jídlo. Tom možná nebyl nadšený ani ze mě, ani z dítěte, ale alespoň měl stálou práci v cestovce. Žili jsme shodou okolnosti ve stejné ulici a Lizzy si ke mně pořád chodila půjčovat cukr. Sice nosila jenom dvoje šaty, ale ta čubka byla pořád stejně hubená, jako ve třinácti.

Porodila jsem v pátek a moje dcera, které jsem ani nestihla dát jméno, zemřela brzy ráno v neděli. Ležela jsem v nemocnici a Tom mi přinesl květiny a los do loterie. Dívala jsem se bez hnutí na malou zrnitou televizi v rohu a svírala svůj los, ale nechtěla jsem peníze, chtěla jsem vyhrát zpátky své dítě. Ale zas jsem neměla štěstí. Z nemocnice mě propustili, Tom už stihl odprodat přebalovací pult i postýlku, moje matka mi hned první večer vytkla, že jsem se jí ani neomluvila, že těch několik měsíců trpěla úplně zbytečně, pan Spear mi neřekl ani upřímnou soustrast a já jsem v tom domě, dokud na mě nespadl ten kámen.

Více než o mě, se moje matka i Tom zajímali o ten šutr, který seděl uprostřed koberce.  Oba dva se ho zpočátku báli dotknout, měli strach, že ho shodili Rusové. Sousedka je ještě víc vyděsila tím, když řekla, že ze své terasy viděla ohnivou kouli, jak dopadá na střechu našeho domu. Tom zavolal na policii a ta ho odkázala na místní geologický ústav, který do patnácti minut poslal auto i s mladým vědcem, nadšeným čerstvým absolventem univerzity, jehož obor jeho snoubenku vůbec nezajímal. Ve chvíli, kdy mě v nemocnici sešívali a moje matka nadšeně mluvila s novináři, že to, co spadlo na její dceru, je nejspíš něco z vesmíru, tak onen mladý vědec zkoumal a nadšeně zjistil, že je to skutečný meteorit. Okamžitě zavolal svému nadřízenému, do novin i své snoubence, která s povzdechem uznala, že nejspíš učinil velký objev a ještě ten večer se mu vzdala a poskytla mu první sex v jeho životě.

A zatímco onen vědec blahořečil dni, kdy se začal zajímat o kameny, tak mi do nemocničního pokoje pozvali novináře a fotografa z největšího místního plátku. Bylo mi oznámeno, že to, co mě zranilo, bylo vesmírné těleso, a že se něco takového přihodí zhruba jednou za sedm tisíc let. Byla jsem jim schopna říct jen to, že jsem si po obědě zdřímla na pohovce, a že si opravdu nic nepamatuju. Odpověď to byla mdlá, ale novinář vypadal nadšeně. Fotograf mě požádal, jestli bych si nemohla vyhrnout šaty a ukázat jim to zranění. Tom hbitě přiskočil k posteli, a aniž by čekal na mou odpověď, tak mi stáhl přikrývku, vyhrnul noční košili a fotoaparát několikrát oslnivě bleskl. A druhý den jsem byla nejslavnější ženou v Americe.

Neříkám, že mě to chvíli nebavilo. Byla jsem všude. Matka mi vystřihovala všechny články a rámovala časopisy. Říkala mi, jak moc je na mě pyšná, ale já jsem se necítila hodna té pýchy. Nebyla jsem hodna jediného úspěchu, kterého jsem v životě dosáhla. To, že jsem byla korunována královnou krásy, bylo díky mé tváři od Boha. A to, že jsem zrovna spala na pohovce ve chvíli, kdy spadl z nebe kámen, byla jen nejšílenější shoda náhod. Kdyby se jednou v televizi objevilo při slosování mé číslo, tak bych se necítila být hodna pochvaly. Ale teď se celá má rodina nesla na vlně mé nezasloužené slávy a já jsem nemohla říct jediné slovo. Můj příběh vynesl naší rodině peníze a já se těšila, že až mě nahradí jiný příběh jiné ženy, tak se budeme moct odstěhovat od pana Speara a já řeknu Tomovi, že už jsem připravená na to se pokusit o další miminko.

A nejspíš by to tak dopadlo, kdyby ta kráva Lizzy nenašla na své příjezdové cestě kousek toho meteoritu.

Její manžel se okamžitě chopil příležitosti a obtelefonoval všechny vědecké instituce v zemi. Nevím přesně, kolik jim ten úlomek vynesl, ale bylo to dost na to, aby se přestěhovali o pár ulic dál do hezčího domu, a aby si koupili zbrusu nové auto. Lizzy jsem od té doby viděla jen párkrát. Měla nové šaty, pod kterými se jí dmulo půvabné bříško, tlačila nákupní vozík plný jídla a vedle ní cupitala její malá dcera, krásná, jako z reklamy na zubní pastu. Když se o tom všem dozvěděl Tom, tak okamžitě došel do geologického ústavu, kde se můj meteorit už pár týdnů přesouval z mikroskopu pod mikroskop a rozkázal, aby mu jej okamžitě vydali. Mladý vědec, stále nadšený a nyní i sebevědomý díky rozšíření sexuálních i profesních obzorů, mu trpělivě vysvětlil, že to tak jednoduché nebude, a že je obtížné určit, komu přesně ten meteorit patří. Tom mu netrpělivě vysvětlil, že ten šutr dopadl na jeho ženu, na jeho pohovku, do jeho obýváku, tak komu by sakra měl patřit? Mladý vědec si stoicky smetl trochu prachu z pláště, a pak řekl, že mu při vší úctě v tom domě nepatří ani ta pohovka. Pravým majitelem meteoritu byl majitel domu i pozemku pan Spear. A jakmile se to dozvěděl, tak se nemínil svého práva vzdát. Moje matka dala s Tomem hlavy dohromady a rozhodli se, že se budou o meteorit soudit. Prosila jsem je, ať to nedělají, už jsem byla konečně schopna dojít do obchodu, aniž by mě cestou pronásledovali novináři nebo čumilové, ale neposlechli mě.

Ty peníze, které můj příběh vydělal, nakonec nepadly na náš vlastní dům, ani na výbavu pro miminko, ale na právníky a celý případ nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním, kdy Tom ten meteorit od pana Speara odkoupil za pět set dolarů. Chlácholil mě, že prodejem toho kamene vyděláme tisíckrát, deset tisíckrát tolik, ale když začal obtelefonovávat všechny ústavy, tak si zděšeně uvědomil, že jak můj příběh vychladl, tak zároveň vychladl i zájem o ten zatracený šutr. Nakonec přiznal porážku a já jsem meteorit zadarmo darovala našemu místnímu geologickému ústavu. Mladý vědec, teď už se zlatým prstenem na ruce, ho ode mne opatrně převzal a potřásl mi rukou. A po chvíli se mi omluvil.

Když jsme matce přiznali, že jsme opět bez peněz, a že jsme meteorit dali pryč, tak byla ještě rozčílenější, než tehdy před lety, když jsem se vrátila z porodnice bez dítěte. Opět jsem trpěla a zbytečně, křikla na nás a skácela se na pohovku. Pořád jsme měli tu starou, nechali jsme ji jen vyčistit, protože jsme byli přesvědčeni, že nám přinesla štěstí. Matku už jsme neprobudili, asi opravdu trpěla příliš.

S Tomem jsme se na sebe nemohli ani podívat. Viděla jsem, že už vůbec není nadšený, ani ze mě, ani z mých alb s výstřižky ze všech amerických novin, ani z toho, že teď místo jednoho malého náhrobku musíme chodit čistit dva. Já jsem se přestěhovala do matčiny ložnice. Věděla jsem, že se mu v práci vysmívají. Od mé výhry v oné vesmírné loterii neuplynuly ani dva roky a Tom mě požádal o rozvod, ke kterému jsem s úlevou svolila. Hodil kufr do auta a odjel do sousedního státu, kde ho nikdo neznal a ani se neohlédl.

Mě už také nikdo nepoznává. Nejsem už ani královna krásy, ani zázrak, ani nejslavnější žena v Americe. Ale možná jste mě někde viděli. Jsem jedna z těch žen, která vás zažene do kouta v obchodním domě a pokouší se vás nalákat na to, abyste si koupili kosmetiku. Kdybych se vám zalíbila a chtěli byste mě svléknout, tak vás nechám, ale možná vás vyděsí velká jizva na boku. Ráda zajdu i na večeři, protože mám jídlo opravdu ráda a na lásku pořád trochu věřím. Ráda zajdu každý den kromě neděle, protože to se dívám na slosování, s losem do loterie sevřeným mezi prsty.

Tagged:

Napsat komentář