4.11.2018 Ink

Cígo, sauna, Kremrolee #8: Až umřu, bude klid

ilustroval Jan Netolický


Tramvaj spolu s troubocvrkozvoněním (ach, ten odporný zvuk umí jen ona!) projede zhruba třicet centimetrů od mýho těla. Troubocvrkozvonění mělo volume tak doprava, až mi připadá, že ten odporný zvuk zněl z mojí hlavy.

Zmateně se za vozítkem otáčím.

Bylo to vlastně…

Vlastně docela…

Docela těsně.

„To nestůjte takhle na kraji, ne?!? Dyť vás to málem srazilo…“ huláká na mě jakási stará flinta. Vzhledem k jejímu stáří by se dala nazvat puškou/ručnicí.

„Taky jsem si všiml.“

Našinec se úvahám o smrti nevyhne. Nevyhne se ani debatám o ní. Řeči o délce Cháronova penisu však většinou nepřinesou nic nového. Jelikož ho drahý kosťa má až na zem, čeká nás to všechny.  Někdo dělá, že se těší, ale uvnitř podvědomě vypouští hnědáky, někdo zas naopak…

Do reality mě vrací ona bábi: „Tak běžte od toho kraje, ne? Jste zamilovanej, nebo co?“

„Už ne.“

„Takovej mladej… Tak co tam děláte?“

„Ale nic, nic…“

Pokud lze vysněnou ženu nazvat bruslící kachničkou, tedy tvorem neexistujícím,  jak pak pojmenovat život? Je to hon, příteli… Hon. Hon, ve kterém kachny (ať už bruslící, nebo létající) prostě nestíháš. Rozhodně je nikdy nestihneš všechny. Než se pořádně zaraduješ z chycení jedný, naštve tě, že zdrhla další a omylem pouštíš i tu první… A takhle furt dokola. Furt nestíháš. Furt.

„Půjdete už od těch kolejí? To vypadá, jak kdybyste se chtěl zabít.“

To sice občas chci i několikrát denně, ale nemám koule… A tak stařenu uklidňuju odstoupením od kolejí a chlácholivým: „Já se jen tak zamyslel…“

„No jo, zamyslel, zamyslel… Něco pojede a bude pozdě!“ kárá mě stará žena.

Pozdě sem, pozdě tam… Poslední dobou neřeším nic jinýho než termíny, čas, deadliny… Kdyby něco jelo a já si tenhle jeden velkej DEADLINE podal, tak bych už vůbec nemusel řešit, že něco dělám pozdě.

Kdybych umřel, tak by byl definitivně klid.

Alespoň doufám.

I když… Co by to bylo za život bez deadlinu? Co by to bylo za bytí bez stresu? Tak vykročím ze zastávky a slyším, jak žena volá: „Vy nepočkáte na tramvaj?“

Moje podrážky se lehce otočí směrem k ní. Hlava levituje mimo konkrétní časoprostor…

„Na čekání nemám čas,“ špitnu a prchám. Kachničky asi nedoženu, ale jeden nikdy neví…

Tagged: