2.11.2018 Ink

Všimni si

Po dvou minisbírkách poezie Honzy Michálka, vydáváme již třetí ukázku jeho poutavé a citlivé tvorby. Sebrané texty nyní obsahují dvě kratší lyrické prózy následované dalšími dvěma básněmi.

*

Co viděly zavřené oči. Na co oči vzpomínaly a co tušily! Když se přivřely jako kočka před skokem, upíraly. Když se zavřely, tak zíraly a když jste je otevřeli, neviděli skoro ničeho, opravdu. Popíraly téměř, vytanulo mi. Chtěl jsem otevírat kamenná víčka, není práce těžší, potřeboval bych páčidla z pocitu, ostrého jak srpek neštěstí, jak okraj ztráty, aby přes něj někdo přepadl a pocítili to všichni, Palach ukazoval!!

*

Řeknu ti, co dělat při chladu, nepocítitelném, úpěnlivém. Rozžahnout něco cokoliv, už ta představa je směšná…ale snažíš-li se dost, budeš se moct za pár hodin alespoň pousmát. Útěky jsou dva, jeden za úsvitu a jeden večer…a mezi nimi čas, co je vyplňuje. Zaplň to mnohem anebo skoro ničím, jednoduše, tak jak se to dělávalo…při stéblech trávy. Postavil jsem stodolu, synu! Zuřivě se otáčím, všechno prochází, máloco a kdo se zastaví. Dívka něžná, dívčí…a její ruce bílé, nezraněné, a žíly prosvítají jemným závojem kůže. A zranit je by sis těžko odpouštěl, ty, na kterého odpouštění věří. Ty, na kterého i pykaní věřilo a bude.

*

Vonný vzdech a pohlaď ret když říká něco…

..Krásného když pojímá tě v tom…

Do úst posílá ta slůvka hladká

 

*

 

Sune se ulicí a před sebou vagon bez koleje

napěchovaný po okraj volností.

A hle! Ta váží nejvíc!

Kam ji poslat?

Není kam a nebylo.

Nebyla….

 

Každá kapka krve vyhodila kotvy,

protože ji najednou slyšíš úplně jasně.

Slyšíš bolest, někdo ji na rohu rozdává,

vždyť ona se tak lehce odráží

a letí třeba na druhou stranu,

kde stejně snadno rezonuje. Chvěje se, cloumá, řičí.

Uvidíš sama, jen počkej ještě chvíli.

 

Dlažba se míhá, vlezle skomírá.

Je zima a dusno, všechna okna zavřená

a jedno se zavírá. K ránu už ševelí mráz.

 

Tagged: