30.10.2018 Ink

Slepice

Zdivo se drolilo, místnost páchla potem a močí. Mezi slunečními paprsky prosvítajícími z děr nad ucpanými sklepními okny tančil prach. Lidí tu bylo mnoho. Byli tu dlouho. Namačkaní jeden vedle druhého seděli nebo dřepěli podél stěn.

Tu a tam bylo slyšet, že někdo tlumí záchvat dýchavičného kašle. Prach byl místy tak hustý, že se ve sloupcích uvolňoval ze stropu a rodiny musely zakrývat dětem nos a ústa pásy látky. Sem tam se k sobě někteří naklonili a šeptem vyměnili pár slov, ale jinak nad skupinou visela tísnivá nehybnost.

V koutě, naskládaná kolem improvizované postele, seděla žena a kolem sebe měla několik dětí. Utvořilo se kolem ní několik skupinek, které si tiše hrály nebo jen polehávaly u jejích nohou. Šlo o jakýsi improvizovaný dětský koutek. Přímo jí na klíně sedělo, napůl k ní šátkem přivázané, batole – chlapec – a u jejích kotníků posedávalo rozcuchané děvčátko.

Matka nepřítomně hladila chlapce palcem po tváři a ten si opíral hlavu o její rameno, velké černé oči upřené střídavě do stropu, na svou sestru u matčiných nohou a k otvoru u nejbližšího okna. Pod nosem měl dva pruhy soplu a rukávy jím měl kolem zápěstí doslova obalené. I tak ale bylo vidět, že je to výjimečně krásné dítě.

Měl oblé, trochu pohublé, pravidelné rysy a na čele se mu kroutil výbuch černých vlasů. Své okolí živě pozoroval a občas na ostatní hrající si děti zamával hračkou, kterou pevně svíral v ruce. Byl to jakýsi panák udělaný z černé látky, který měl na hlavě našité dvě hmoždinky a ve kterém chřestila suchá rýže nebo pohanka. Dýchal s otevřenou pusou a čas od času popotáhl.

Jeho sestra letargicky ležela na matčině protějším koleni a pozorovala ho. Dívala se na jeho velké oči, jak kloužou po místnosti, na jeho tvář a vlásky, i na to, jak je k matce na pevno přivázaný. Mračila se. Na rukou jí vyvstávala husí kůže a pod chatrným tričkem se chvěla. Slepené vlasy měla ledabyle strčené za uchem a rukama se špinavými nehty neurčitě přejížděla po okrajích podrážky matčiných bot.

Chlapcův pohled znovu putoval po pokoji, až se zastavil na její tváři. Chvíli se na ni díval a pak se usmál. Z velkých očí se staly něžné vlnky a radostně zachřestil svým panáčkem, až hrubě sešitá hlavička poskočila.

Sestra se zamračila. Z nějakého neznámého popudu ji jeho úsměv přiváděl k nepříčetnosti. Tvář jí zrudla a vycenila zuby. Matka se sklonila zrovna, když se natáhl, aby ho strčila, a plácla ji po ruce. Sestra se ublíženě stáhla a mnula si zasažené místo. Ze skupiny starších žen usazených nedaleko od nich na ně několik zasyčelo a kout se znovu ponořil do ticha.

Poskládali se znovu do svých pozic a děvče po očku pozorovalo bratra. Ten, imunní vůči jejímu útoku i napětí, se na své okolí usmíval a čas od času si šťastně do svého látkového kamaráda utřel nudli.

Dívka zatahala matku na rukáv a ukázala na bratrovu tvář. Žena si povzdechla a natáhla se, aby synovi pomohla se vysmrkat. Přiložila mu kapesník k tváři, ale v tom se z ulice nad nimi ozvala strašlivá rána a dům, v jehož sklepě seděli, se otřásl v základech. Všichni se k sobě přitiskli a sklonili hlavy. Zůstali tak několik vteřin bez pohnutí a pak se skrz jejich prvotní šok prodraly zvuky obrněných aut, které projely cestou nad nimi.

Z ulice se ozvali lidé brzo se ke zvukům aut a těžké techniky přidaly hlasy mluvící nahlas a rychle a nárazy těžkých vojenských bot.

Staré ženy se zabořily tvářemi svým družkám do ramen a některým se po tvářích rozkoulely slzy. Ostatní se sklonili k modlitbě, nebo se natáhli po taškách s posledním majetkem, aby je měli blízko u sebe. Bylo jasné, že se sílícím zvukem ozbrojených sil venku, by se ze skrýše nikdo živý nedostal. Zvuky motorů se ztratily. Hlasy zůstaly. Bylo slyšet praskání štěrku, jak kdosi procházel před budovou a cinkání přezek výzbroje.

Matka, chycená strachy nechala chlapci kapesník na tváři déle, než chtěla a malý se rozkašlal. Když se mu do plic dostalo dost vzduchu, začal křičet a ohnal se po matce svou hračkou. Všechno se stalo rychle. Děvče, které i přes blízké nebezpečí nespustilo z bratra oči, po něm skočilo a než stihla rána dopadnout, chytilo bratrovu ruku. Ten, překvapený, hračku upustil. Matka, která ji chtěla zachytit, ji nárazem odhodila ještě dál. Panáček se chvíli klouzal v prachu, až se zastavil u zdi přímo pod špatně utěsněným oknem.

Bylo slyšet, jak někdo venku přešlápl z nohy na nohu a pak nesrozumitelná otázka. Chlapec se rozplakal. Dlouhými, tlumenými vzlyky se skoro třásl a čím víc se ho snažila matka utišit, tím víc křičel. Teď se na ně dívali všichni. Někteří dělali zuřivé posunky a někteří je zapřísahávali, ale malý nepřestával plakat. Matka mu zakryla nos i ústa šátkem a pevně si ho přitiskla k hrudi. Nervózníma očima pohlédla na dceru a pak trhla hlavou směrem k oknu.

Zvuk nohou z ulice zesílil a hlasy byly naléhavější, zdálo se, že u oken šramotí suť, a když někdo poklekl k oknu, ozval se hlas zřetelně.

„Kdo je tam? Odpovězte! Odpovězte hned!“

Odpovědělo mu ticho. Nikdo se nehýbal. Jediný zvuk byly chlapcovy kašlavé zvuky, které nabíraly na naléhavosti, jak ho matka pevně tiskla na prsa.

„Běž.“ Sykla na dceru.

Dívka se přitiskla k zemi a vyděšeně se začala plížit k odhozené panence. Byla tak na metr od ní, když uviděla mezi dírami v prknech zaprášené kanady a do nich ledabyle nasoukané maskáče. Zastavila se. Popadl ji strach a ruka, kterou pro panenku natáhla, se jí začala třást. Za ní její bratr mezi dvěma dlouhými zakvíleními utichl a slyšela, jak prsty hrabe po matčině tunice. Skoro slyšela její hlas, a když se na ni rychle otočila, viděla, jak vyděšeně vypadá. Strnulá jako socha, seděla v rohu a tiskla k sobě syna. Vojákovy boty uviděla taky.

Dívka zavřela oči a centimetru po centimetru se plížila dál. Konečky prstů se dotkla panenky a pak si ji pomaličku přitáhla. Když ji měla u sebe a pevně ji sevřela a vydala se zpátky. Trvalo to dlouho. Strašně dlouho. Celou dobu jako kdyby jí voják z ulice stál na zádech. Cítila se, jako kdyby ji její strach a nějaká neznámá síla tlačila dolů, dolů k zemi.

Když dorazila k matce, natáhla se a šťouchla panenkou do bratrova lokte. Její matka povolila stisk a dlaní mu jemně otočila hlavičku. Obličej měl rudý a zvrásněný a oči zavřené. Když mu sestra zkusila vložit hračku do ruky, nechytil ji. Matka se natáhla, aby ho popleskala po tváři, ale potem zmáčená kůžička se jen natřásala a chlapcova hlava se zhoupla dozadu.

Matka se zarazila. Strnula v pohybu. Nikdo se nepohnul. Ozval se zvuk štěrku a kanady za oknem zmizely.

Děvče, chycené v oblaku tupého ticha, mělo pocit, že něco slyší. Z její matky se dral vysoký a tichý kvil. Pohnula rukou. V tu chvíli dvě ženy, které seděly opodál, vyskočily a srazily její matku k zemi. Jedna z nich popadla chlapcovo bezvládné tělo a podala ho třetí a pak se přidala k první zahalené ženě, která teď ležela na matce a vlastním tělem v ní dusila pláč.

Dívka se přitiskla ke zdi a sevřela panenku. Velkýma očima se dívala a dívala a pak jí třetí žena podala jejího bratra. Držela jeho a panenku a dívala se, jak na její matce leží ženy a jak se jí šeptem u ucha snaží domluvit. Podívala se do bratrovy tváře, a protože byla stejná, jako vždycky, položila mu panenku do náručí. Posadila se ke zdi, posadila si ho na klín a čekala. Když přišlo ticho, usnula.

 

Tagged:

Napsat komentář