26.10.2018 Ink

Klec a další básně

Povídka zářijových svařáků od Aničky Kotvalové (čti zde) byla úderná a hodně true. Aniččina poezie je podobná –  jde bez velkých oklik k jádru věci a nebojí se je pojmenovávat tak, jak jsou. Pětici básní spojují zemité přírodní motivy dotvářející propojený poetický svět, do kterého stojí za to nahlédnout.

 

Klec

Bojím se klece,

pozlacené konformitou a stereotypem.

Bojím se svírání a limitovanosti,

do které by mě chtěly zavřít jako malou želvičku do akvária.

Děsím se očekávání společnosti,

předsudků přátel,

nenápadných kompromisů pro milovaného partnera.

Děsím se k smrti uvězněn

v mřížích,

normalizace denního života

a konformity zvyku,

nedostatečnosti růstu.

Děsím se konsolidovanosti,

děsím se pohodlí,

děsím se usídlení,

zapuštění kořenů,

děsím se stavění hnízda.

Děsím se klece.

Děsím se všednosti,

kterou je ta klec pohodlně vystlaná.

Děsím se zářivého útulku lidského pohodlí.

Děsím se všeho,

co bych už nebyla já.

 

Jiřák

Jiřák byl zahalen mladým sluncem,

které se bezelstně snažilo potlačit

zmrzlé křivdy zimy

a lidské duše,

rozmrzající a tající,

se vyhřívaly pod náporem

chtivých slunečních paprsků,

aniž by chápaly,

že se vlastně

vůbec

nic

nezměnilo.

 

Praha hoří

Praha hoří,

tančí v rytmu tisíců divokých ohňů,

které nás spalují na prach,

týrají naše nechráněné duše,

jako by naše hříchy nezasluhovaly odpuštění.

Spaluje naše pohledy, vzdechy, doteky,

i naše nechráněná lidství.

Praha hoří

a já hořím s ní.

Nechráněná a zranitelná jako vždy.

Nahá,

jako novorozeně,

a přitom divoká a šílená,

jako umírající šelma v džungli.

Až shořím,

také se rozložím,

na miliony částic,

miliony částic nedorostlého člověka.

Shořela jsem a

z rozžhavených uhlíků

už mě nikdo neposkládá zpátky.

Praha hoří,

pláče v plamenech,

dusí se vlastním popelem…

Kašle a sténá, nechápe.

Ale mě už to nezajímá.

Byla jsem v první linii,

krvácela jsem v zákopech,

rozložila jsem se na popel jako první.

A až shoříte i vy,

naše zbytky a popel se promíchají…

A co bude dál, to už skutečně nevím.

 

Možnosti léta

Už se smrákalo,

nad úbočím hor porostlých stromy,

i nad mlčící řekou,

už se smrákalo

nad námi všemi.

Temným lesem kroužil unavený jestřáb,

snad jsi se díval jeho žlutýma očima,

dolů,

do polí,

na mě,

na řeku ve mě,

na lesklé kameny v ní.

Na to,

jací jsme mohli být,

co jsme všechno mohli znamenat,

co jsme všechno mohli říkat,

co jsme mohli cítit.

Není to to nejhorší,

co se může lidským bytostem stát?

Skoro jsme se zamilovali.

Skoro jsme se dotknuli,

skoro jsme svými těly vymlátili pšenici z klasů, skoro jsme si slíbili bílé lži… Skoro jsme prošli životem,

který se nikdy nestal,

který jsme neprožili.

Uběhl nám před očima,

jako bájné zvíře,

které jsme v dětství vzývali a

věřili v ně navždy.

Nevěděli jsme,

že žádná bájná zvířata neexistují.

Nikdo nás nevaroval.

Bájná zvířata umírají spolu s naší vírou.

Umírají spolu s námi.

 

Když přijely tanky

Zasadila jsem si u vchodových dveří hřbitovní kvítí, první květ se objevil přesně to ráno na 21. srpna. Přála jsem si,

aby rostlo do výšin k rudým oblakům,

k noční obloze,

jako stromy, klidné a věčné,

snad sekvoje by z nich mohly být.

Dělaly by společnost zlatým hvězdám,

osamocenému měsíci,

v moři nekonečné modři.

Ty věčné květy…

Zakryly by černobílé výjevy tanků,

jak přijíždějí na pomoc,

zakryly by slzy neznámých vojínů,

anonymních a zneužitých,

na to se totiž často zapomíná,

i všech dětí,

kterým nebylo dovoleno zestárnout,

ne skutečně a

všem dětským snům,

které se rozplynuly do

vzduchu

plného uhelného prachu.

A jako sekvoje,

vznítilo by se mé hřbitovní kvítí,

v milostivých plamenech by tiše spočinulo,

jen aby se zrodilo snad ještě krásnější a opravdovější.

Jed a zloba zůstaly by v žáru hořících iluzí.

Zůstalo by jen to hřbitovní kvítí…

Připraveno pro naše studená těla,

až se k nim navrátíme.

Jako by se nic z toho nikdy nestalo.

Tagged: