24.10.2018 Ink

Vysoké stropy

Vešla jsem do bytu a okamžitě jsem zjistila, že to tu smrdí, že kuchyň je přímo v chodbě, a že je tu tma jako v pytli.

Věděla jsem, že pokud se sem nastěhuju, tak to bude sňatek z rozumu. Byla bych jako ošklivá debutantka, která si vezme prvního muže, který o ní projevil zájem a stráví zbytek svého života tím, že bude s nuceným optimismem omlouvat jeho chyby.

Vždyť vlastně nevadí, že tolik pije, to je jen projev jeho mužnosti.

Vždyť vlastně nevadí, že pořád mění práci, alespoň se s ním nenudím.

„Kde jsou ty avizované vysoké stropy?“

Vytěsnila jsem Markův hlas a tiše si prošla celý byt. Ale žádný zázrak se nestal.

„Cítím, že se pode mnou houpe podlaha,“ oznámil mi Marek. „Houpe se. Plave. Koukej.“

Prošla jsem se tam a zpět po pokoji, který měl být můj. Většinu prostoru zabírala matrace, která na sobě měla žluté skvrny. Marek se opíral o futra a pobaveně se rozhlížel. Posadila jsem se na postel a snažila se, aby to nepůsobilo štítivě.

„Myslím, že bych tu dokázala být šťastná,“ prohlásila jsem odhodlaně.

„Vždyť se sem nic nevejde.“

„Je to větší, než ten předchozí.“

„To si asi špatně pamatuješ.“

Marek se zkusmo špičkou prstu dotkl zdi, jakoby kontroloval, jestli drží.

„Jako není to tu ideální,“ začala jsem. „Ale stejně většinu času budu trávit v posteli…“

„V týhle díře.“

„Je tady okno!“

Podívala jsem se směrem k oknu a přesně v ten okamžik projela za zdí vlaková souprava. Nechala jsem spadnout čelist.

„Za oknem jsou vlaky,“ odvážil se mě informovat Marek.

Vypnula jsem prsa.

„No a co. Spíš jsem ho viděla, než slyšela. Dává mi to takový Dívka ve vlaku vibe.“

„Ty fakt všechno otočíš! I kdyby za oknem byla ranvej, tak řekneš, že to má svý kouzlo!“

Opět jsem klesla na matraci a dala si hlavu do dlaní.

Většinu času jsem se před Markem snažila působit půvabně a nad věcí, ale působit tak před kamarádem, který vás před pěti lety málem připravil o panenství, není jednoduché. Od té doby se vlastně nic moc nezměnilo. Byla jsem pořád naivní idealistka, kterou zklamávala drsná životní realita. A Marek byl pořád borec, který momentálně vydělával sumu, které s falešnou skromností říkal „šesticiferná“.

„Proboha, pojďme pryč,“ protáhla jsem.

Zapluli jsme do nejbližší kavárny. Marek na desku stolu vyrovnal svůj pracovní a soukromý telefon, já si opřela o desku hlavu.

„Nelíbilo se ti to tam.“

„Jak jsi to poznal?“

Marek pokrčil rameny a začal si míchat kávu.

„Chtěla jsem vysoké stropy,“ zasténala jsem. „Ale vysoké stropy stojí deset tisíc.“

„Ty by sis mohla docela snadno vydělat, kdybys…”

„Jasně, kdybych pracovala pro tebe. A opět ti říkám, že na to nejsem kvalifikovaná, takže se o to ani nesnaž.“

„Nikdo v tý firmě není kvalifikovaný.“

Povzdechla jsem si a opět si opřela čelo o stůl.

Chtěla jsem říct něco typu: Takhle jsem si ten dospělý život nepředstavovala.

Jsem neschopná si vydělat peníze, neschopná si najít bydlení, neschopná si udržet známost. Ale už toho bylo dost.

Už dost bylo úletů s turisty, už dost bylo nespolehlivých uměleckých partií, už dost bylo éterických víl, které si kvůli mně v temné komoře podřezávaly žíly.

Jsem tak odhodlaná začít stabilní dospělý život.

Vlastní pokoj s vysokými stropy měl být prvním krokem k serióznosti.

A pak dobře placená práce, pro kterou jsem kvalifikovaná.

A pak vážná známost, které budu do pokoje s vysokými stropy přinášet čerstvou kávu a já budu mít na sobě dlouhý krémový župánek.

Dospělý zodpovědný život začínal dnes.

Nebo zítra.

Až najdu bydlení.

Brzy.

„Kolik u vás platí recepčním?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„To je pod tvojí úroveň,“ vzdychl Marek.

Ještě chvíli jsme se hádali a venku se smrákalo. Marek musel mezitím vzít několik hovorů a byl netrpělivější a netrpělivější.

„Utíkej,“ řekla jsem mu, když položil třetí hovor. „Miliony čekají.“

„Najdu ti nějaké vysoké stropy,“ slíbil.

„Au revoir,“ řekla jsem a zasalutovala.

Vyšel ven z kavárny, já si objednala další víno a snažila se vypadat půvabně a nad věcí.

Tagged:

Napsat komentář