17.10.2018 Ink

Povídka zářijových svařáků

Červené svařené víno prý nemá nikdy přejít bodem varu, jinak se jeho chuť devalvuje
(což je samozřejmě relevantní obava pouze v případě, že jste nekoupili krabicák naproti u
vietnamců), každopádně mě svařák na plotýnce bublal snad 15 minut, kdo to má přes ten
randál z ulice slyšet, mládí vyráží do ulic, bavit se a vzájemně si třít genitálie. V uších mi do
toho duní přicházejí podzimní pocity zbytečnosti a marnosti, nehledě na přicházející školní
povinnosti, toho dalšího idiota v řadě, co mi vlezl do postele, zanechal tam svůj pach, své
strachy a pot, a ze kterého se vyklubal nejen idiot, ale také fetišista přes nohy, problém je
pouze v tom, že se mu zrovna moje nohy nelíbí, což je fakt facka do tváře a všechno jde
prostě takhle na začátku září do kelu. A to nevěřím v podzimní deprese o nic víc, než
v premenstruační syndrom nebo genderové kvoty ve státních orgánech, jsou to jen chytré
konstrukty chlapů, abychom dál plodily a nestaraly se o to, co se děje dva metry od plotny.

JO, svařák je hnusnej, i když do něj přidám tři lžičky cukru, ale řekla bych, že je to dobrá
metafora celého tohodle posraného měsíce, zase jsem to trochu přehnala, zase jsem
podnikla kroky směrem k totální poetice mládí, které se ale nestřetly s žádaným efektem.
Svařák piju na podlaze, sběračkou přímo z hrnce a přemýšlím, kdy už konečně ve
škole poznají, že mám IQ houpacího koníka a vyrazí mě. Jediné, čím se ten večer dalo
utěšovat byly má svoboda a nezávislost, jak se nenápadně usazovaly na dně mého
malovaného hrnečku po babičce. Tyhle dvě rozkošné hodnoty mladých žen se pro mě za
posledních pár let staly naprosto fundamentální pro přežívání a vlastně žití jako takové,
hýčkala jsem si je a bránila proti potřebám společenských stereotypů mě zkrotit, provdat a
konsolidovat, udělat ze mě poslušnou loutku kohokoliv, kdo by si se mnou zatoužil hrát a
bohužel jich nebyl málo. Čekalo se, že povedu střízlivý život, že povedu život odpovídající
mému věku a vzdělání a pak už jen samé radosti a sociální jistoty.

A víte, co? Ani hovno. Svobodou jsem nahrazovala kyslík v mých plicích a nezávislostí krev v mém zhýralém oběhovém systému. Svět kolem mě, jakoby se hroutil, Babiš odmítal přijmout pár dětí z uprchlického táboru Lesbos, Praha 1 prodala prostory Čítárny Unijazz nějakému francouzskému investorovi, který z ní udělá nejspíš kanceláře nebo fitko, lidi na ulicích čuměli do země a bránili se jakémukoliv kontaktu, pro případ, že by po nich někdo chtěl přispět na pejsky nebo udělat průzkum veřejného mínění, protože všem je vlastně takhle k večeru všechno jedno, blížily se volby a Trumpa ani ostatní magory u moci ještě nikdo neprohlásil za nepříčetné. Negativita, frustrace, tak tohle udělá s lidskou myslí podzim. Prázdniny byly dokonalým zážitkovým tobogánem, byly divoké a nepříčetné, dostála jsem svému mládí i touze po sexu v polích a teď sedím na zemi s hnusným svařákem v ruce a platím za to, že jsem si dovolila být celé dva měsíce fakt happy.

Všichni spolubydlící byli v tahu, nespíš seznamováky, rande, deskovky v Celetné
s historikama nebo podobné nesmysly, samota mi pomalu ucpávala nosní dírky, to je
skutečně tak tenká hranice mezi samotou a osamocením? Rozhrnula jsem závěsy, zhasla
v pokoji a dívala jsem se na ulici, jak sem tam proběhne nějaká zlomená duše, už byla tma,
lidé stály před kavárnama a hospodama a kouřili. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, zapálila
jsem si tedy přímo v pokoji ukradenou cigaretu, ani jsem si u toho neotevřela okno, tak nějak
proč, že? Však já vlastně nekouřím, všechno kolem mě je jen sen, jen divoká imaginace
nějaké mladého, zhuleného, zoufalého študáka někde na Letné, vše se nám to jen zdá,
protože svět by neměl být tak zlý, neměl by nám krást iluze do takové míry, že kapitulujeme
na barikády a protesty proti masové produkci masa, koupíme si auta a vezmeme si hypotéky,
zplodíme pár potomků a později budeme rádi, když si jednou za měsíc zasouložíme.

Vidím to snad moc černě? Trochu depka, říkám si. Snažím si vygooglit nějaké pozitivní zprávy, ale vypadnul mi net, asi ho můj drahý spolubydlící zase nezaplatil. Není problém, svařák všechno zachrání, ale ach jo, jsem už skoro na spodu hrníčku, když zjistím, že mi v něm plave velký, bílý červ, asi z toho svařákového koření, co tu zanechali ještě předchozí nájemníci a mně to přišlo jako výhra v loterii, když jsem ho našla. Ok, už zbývá jen nějaký nechutný bylinný likér, co tu zbyl z kolaudačky, no nic, sem s ním, nesmíme se brát příliš vážně. Pročítám se poznámkami na diplomku a vzpomínám, jak bylo všechno o dost jednodušší, když jsem ještě neměla vyvinuté kritické myšlení. Depka, depka, depka, raději si mažu z mobilu číslo toho fetišisty přes nohy pro případ, že bych dopila tu flašku likéru a měla potřebu špatného sexu. Nakonec jsem usnula na podlaze se sbírkou Ferlinghettiho básní pod hlavou, jeden ze spolubydlících přese mě zřejmě přehodil peřinu, když mě našel rozcabenou na zemi, musel to být celkem zoufalý pohled, s téměř vypitou flaškou bylinného likéru Black Fox stojící vedle mě a mrtvým červem v hrníčku, pardon, ne vždycky jsem z toho žití tak radostná, ne vždycky se sama sobě dokážu smát.

Probudila jsem se relativně brzo, primárně proto, že jsem cítila každou kost v mém
trapném těle. Vlasy mi stály všemi směry, Ferlinghettiho básnická sbírka rozložená na tom
verši: „Narodili jsme se pod Morušovníky, ze kterých padaly špačci šílenství“, mrtvý červ a
moje ironické oči mrkající do nového dne. Ok, tak jsem si zařádila. Poplakala, vyvztekala jsem
se, groteskně jsem se utopila v jednom z těch zářijových večerů. Stává se. Obzvláště nám, co
máme přílišné tendence divočet a myslet. V pořádku. Ale teď, pod náporem slunečních
paprsků, přišel čas spláchnout mrtvého červa do hazjlu, chopit se knih a možná hřebenu na
vlasy a uvědomit si kurva, že o zas tak moc nejde, že mladí se bude vždycky bouřit proti zlu a
kokotství v politice, že barikády stojí, mají pevné základy a jsou připraveny bránit poetiku,
sex v polích, vzdělání, uprchlíky a všechny různé fetiše světa. Ave život, Ave já, Ave vy.

Tagged: