16.10.2018 Ink

Sbohem

Poetika Magdaleny Fendrychové přináší do Inku zase něco nového. Neotřelé náboženské motivy i skvělá práci s rytmem a repeticí jsou poutavými stavebními kameny pro pulsující báseň, kterou vám s radostí přinášíme.

výkřiky tramvajovejch kolejí

a vždycky stejná cesta domů

míníš se ještě někdy vrátit?

V tý strašný bundě po dědovi

jsi vypadal jak estébák

a jindy zase spořádaně

ve svetrech, pod kterýma skrývals

duši pražcema rozdělenou

co tíží víc jak tvoje lži a posměšky

mezi větami plnými snad lásky

nečeho co by láskou mohlo být

snad někdo naučil tě křivě

se dívat skrz prameny vlasů

snad tě nenaučili přijímat

bolest se zaťatými zuby

ale vyúčtovat hned všechno postaru

Jenom nám jsi to nespočítal

doufám že tě už napadlo

držet za nás v tom katolickým kostele kde občas káže Halík

alespoň deset minut ticha

ty ztracená ovečko

když jsem tě našla, byls uvnitř rozbitej

a já ti nepřestala věřit

kdybys snad zabil svýho tátu

kdybys snad podváděl a ukrad co se dá

já bych ti nepřestala věřit

vzpomeň si na mě a i když mi to trhá hruď

vzpomeň si, že tu zůstal někdo,

kdo tě miloval a kdo pro tebe umřel

nejmíň tisíckrát

když tebe proklínali,

když tebe nenáviděli,

kdo se tě nevzdal

i když jsi nepsal,

i když jsi nepřicházel

v noci na lavičce co ty dva světy rozděluje

výkřiky tramvajovejch kolejí

a vždycky stejnou cestou domů

po těch starejch zasněženejch schodech

a v srdci, v němž se zabydlily běsi

zní strašný zvony nedělní

a moje slzy stejkaj na chodník

kdybychom se už neviděli

Sbohem

Tagged: