6.10.2018 Ink

Jistá místa a další básně

Honza Michálek je student konzervatoře Jaroslava Ježka. Jeho poezie je plná křehkých obrazů a citlivých pozorování. Daří se mu spojovat něhu s věcností, aniž by zabředával do patosu. Soubor básní kolem titulních Jistých míst je první z několika ukázek Honzovy introspektivní, poetické tvorby.

 

Jistá místa

Noci tahem a noci na jistých místech.

A známe ty večery, je už pozdě večer.

Krev je otevřená mrazu,

tmavé sochy na domech vystupují do zastaveného vzduchu

stojí na špičkách.

Někdo stále hledá a někdo stále nachází,

chybí nám to hledání.

 

Čas sípe a táhne k nádraží vagóny plné svítání.

Jsou noci jako plavby proti proudu a

pak jsou léta obsažená v tom, co není a chybí.

 

Stále jsou však místa, pamatujeme si je jen my dva,

my tři,

my čtyři,

my co jsme tam zůstali.

Na jistých místech bys nás našel kousek.

 

 

Láska

Někdo vyvolává jména,

nebo jsou to čísla?

Volají teď mé,

ale vstáváš ty.

 

 

Co k nám stále přicházívá

Někdy říkáme mnoho a nikdo neposlouchá.

Je to krásné, že to nikdo neslyší.

Všimni si! Vítr zní v každém lese jinak.

Klidná tíha sněhu pak někdy ponouká

k ospalosti.

Lesní zvěř také zanechává stopy,

které nevydrží. A je to tak správné.

 

Kolikrát jsem musel jít tou loukou,

abych vyšlapal pěšinu.

Kdože to jsi?

Pro jeden stříbrný vlas jsem

roztáčel kolečko jeden rok.

 

Skoro bych ti věřil,

kdybych si nevšiml otisků nehtů

v tvojí dlani.

Ručka malá, něžná, s prominutím.

Brzo bude zlá

Dříve se prahlo po tom,

co nemohlo být.

Dnes chceme to,

co není.

Tagged:

Napsat komentář