3.10.2018 Ink

Mé Irsko. Intenzivní cesta vzdálenou krajinou (II. část)

The Shire, Killarney, 18. září

Jestli mě ve Wicklow zastihly pochybnosti o smyslu mé cesty a o tom, zdali jsem se vydal do správné země, tak tady v Killarney se všechno rozplynulo v ohromné euforii. Killarney je nádherné, úžasné a ohromující.

Přijel jsem za vytrvalého deště, nad vším ležel neproniknutelný opar, v němž bylo vidět sotva na sto metrů. Killarney je naštěstí malé městečko (trochu mi svým charakterem připomínalo domovský Bor), a tak bylo podstatně jednodušší se v něm zorientovat. Brzy jsem se ocitl na venkovské usedlosti kousek za městem.

Střechu nad hlavou mi tentokrát poskytoval postarší pár – Paul a Kathleen. Starali se o mě, jako kdybych byl nějaký vzdálený synovec, který je přijel po dlouhé době navštívit. Pomáhali mi s dopravou, v jednom kuse mi nabízeli čaj nebo kafe a hlavně každé ráno nachystali pravou irskou snídani. Nedrželi si odstup a chtěli neustále povídat, takže jsme rána a večery trávili konverzacemi o vzájemných národních reáliích.

Hned po příjezdu, když jsem vyčkával, až se počasí umoudří, se Kathleen rozmluvila o nedávné irské historii. Koukala na mě svým pronikavým pohledem a ruku měla volně položenou na mapě své země, aniž by na ni během vyprávění ukazovala. Nedozvěděl jsem se od Kathleen příliš nových informací, mnohem zásadnější pro mě bylo, že jsem poslouchal někoho, kdo krizi v Severním Irsku prožil z naprosté blízkosti, někoho, kdo byl v mém věku, když v severoirských a anglických městech vybuchovaly bomby a umíraly děti, když v ulicích Belfastu probíhaly přestřelky a když hranice přísně střežili vojáci britské armády. To všechno bylo z hlasu Kathleen zřetelné. Bavili jsme se poté o spoustě dalších věcí, ale tahle blízká zkušenost smutné historie ve mně zůstala.

*

Počasí se ten den neumoudřilo. Pršelo stále intenzivně. Nechtěl jsem ale trávit čas poleháváním na posteli, takže jsem si oblékl bundu a boty a vypravil se rybářskou stezkou okolo jezera s nadšeným pocitem, že konečně zakusím pravé irské počasí. Vzápětí jsem své touhy začal litovat. Po dvou minutách jsem byl promočený na kost a prodírání hustým říčním porostem se stávalo čím dál obtížnějším. Cesta zpátky po silnici byla nemyslitelná, a tak nezbývalo než pokračovat přes zbahněnou pěšinu, kluzké kořeny a prolákliny plné vody.

Vytrvalost se tentokrát vyplatila. Jakmile jsem se vymanil ze zmáčeného pobřeží jezera a stanul nad stromy, déšť na chvilku pominul a oblaka stoupla tak, že jsem spatřil část hor vypínajících se nad jezerní hladinou. S dobrým pocitem jsem vyhledal nejbližší hospodu a zimu zahnal polévkou a černým čajem.

Později jsem se dozvěděl, že onen prudký déšť, kterým jsem kráčel podél Lough Lein, byl ve skutečnosti zatoulaný okraj tropické bouře z Karibiku. Tropická bouře nad Irskem! Zní neuvěřitelně, že jsem něco takového zažil. Jak trefně poznamenala Kathleen – ty promočené boty tedy stály za to!

Když jsem se druhý den už za krásného slunečného počasí vydal do národního parku, měl jsem trochu obavu vzhledem ke zkušenosti z Wicklow Mountains, ale Killarney bylo úplně o něčem jiném. Velmi záhy jsem zde nalezl něco, co považuji za smysl cestování – nalezl jsem neochvějné přesvědčení, že jsem objevil místo, které budu chtít alespoň ještě jednou ve svém životě navštívit. Jistě v tom hrála roli vřelá pohostinnost Paula a Kathleen, ale samotná příroda a její ráz byla nejzásadnější příčinou.

DSC_0203

Národní park začínal hned za městem a zpočátku vypadal opravdu jako nějaký park viktoriánské Anglie, žádná člověkem nedotčená divočina. Rozhodl jsem se opět následovat řeku k jezeru. Byla to cesta, kterou moc lidí nechodilo, což jsem předem netušil. Řeka vedle mě poklidně plynula, skrze klenuté koruny zelených stromů se vkrádaly sluneční paprsky a všudypřítomný vítr se vytratil. V ohradách podél cesty se pásly srny, pod nohama mi občas přeběhla veverka a v jednom momentě jsem ve vodním toku spatřil volavku. Ztuhl jsem na místě a pozoroval, jak neuvěřitelně pomalými kroky našlapuje proti proudu. Naši soukromou chvilku narušilo několik koňských povozů s turisty, které křižovaly celý park. Volavka se vznesla do vzduchu a já pokračoval po travnaté pěšině k ústí řeky.

Porost se rozestoupil až těsně u řeky. O to víc byl vyvstanuvší pohled ohromující. Ke špičkám mých prochozených bot dorážely drobné vlny, které vrásnily temně modrou hladinu jezera. Lough Lein nebylo tak rozlehlé, aby nešlo dohlédnout na druhý břeh, vody tam však nebyly nijak podstatné, neboť partii už zcela dominovalo horské panorama. Byly to vlastně naprosto totožné lysé kopce, jako ty ve Wicklow nebo v anglickém Peak Districtu. Přítomnost rozlehlé vodní plochy jim ovšem dodávala jiný rozměr, vyrůstaly přímo z jezerní hladiny, zdály se mnohem vyšší, výraznější a mohutnější. Nezabíraly celý výhled, směrem na východ přecházely v nížiny, které pohlcovala tmavá mračna.

Ach, mraky. V to ráno se na obloze vyskytovaly snad všechny myslitelné druhy – na východě dlely šedivé povlaky, ne jednolité, byly tam všechny možné odstíny šedé od té nejtemnější až po tu nejjemnější a přímo nade mnou se pak oblačnost trhala do načechraných beránků, mezi nimiž prokukovala blankytná obloha. Vítr nahoře foukal opravdu silně, takže se výjev neustále proměňoval, stejně jako celé irské počasí. Emoce ve mně vřely. Do hlavy se mi vkradla teskná píseň Danny Boy.

Oh Danny boy, the pipes, the pipes are calling

From glen to glen, and down the mountain side

The summer’s gone, and all the flowers are dying

‚Tis you, ‚tis you must go and I must bide.

Byl jsem přesvědčen, že ten kdo ta slova vymýšlel, musel koukat na tyhle hory, že právě kdesi v těchto horách v nějaké vesnici před sto lety kluk mého věku opouštěl svůj domov, aby šel bojovat do Velké války a jeho matka se s ním se slzami v očích loučila.

Podobné milé záchvěvy a pohnutí jsem zažíval celý ten den při procházení parku, při prohlídce středověkého Ross Castle, při cestě zpátky do malebného městečka a při vysedávání v hospodě The Shire zasvěcené tolkienovu universu. Killarney jsem opouštěl s těžkým leč šťastným srdcem.

*

Tís Neaćtain, Galway, 21. září

Jsem v Galway a cítím se tu skvěle, přestože vzpomínky na Killarney stále silně tepou. Přímořské město, které se tituluje „nejpřátelštějším na světě“, představuje zas úplně odlišnou tvář Irska. Žije to tu kulturou a studentským životem, zároveň je tu silně akcentovaná historie a člověk se nevyhne ani přítomnosti přírody, když v jednom kuse do ulic od oceánu proudí vítr nebo déšť. Galway je díky tomu všemu místo se silným, jasně rozpoznatelným charakterem.

Přijel jsem už poněkud znechucen věčným přemisťováním a ubytoval se v pokoji nad pražírnou kávy poblíž galwayské univerzity. Vůbec poprvé jsem bydlel v naprostém soukromí, kde jsem disponoval vlastní koupelnou. Okamžitě po příjezdu jsem si dopřál teplou sprchu, oholil si tvář a snědl veškeré zbytky zásob z batohu. Na nadcházející tři dny jsem měl jediný plán – nikam nespěchat. Zatímco venku ulice začínala pulsovat večerním životem, prsknul jsem sebou do postele a opět se ponořil do četby Knausgardova opusu Můj boj.

Před cestou jsem sám se sebou žertoval, že Karl Ove Knausgard bude můj jediný společník během irského dobrodružství a jak jsem později zjistil, nadsázka nebyla vůbec daleko od pravdy. Obsáhlý druhý díl několikatisícistránkového Mého boje jsem s sebou vláčel všude, po letištních terminálech, ve vlacích a autobusech. Čtení té fenomenální zpovědi je nesmírně pohlcující. Během cesty mi Knausgardova terapeutická upřímnost a vše, co vlivem té upřímnosti ze sebe a svého života v knize nabízí, poskytovala přesně to, co jsem hledal. Fascinovalo mě, jak snadné pro mě bylo začíst se do detailních popisů všedních partnerských záležitostí, do popisů každodenní péče o dítě, ale i do charakteristik lidí z okolí norského spisovatele, které naprosto neznám a které nikdy v životě nepotkám. Z knihy číší taková opravdovost a intenzita něčího života, že hledat cesty a smysly v tom vlastním je pak nejen snadné, ale i radostné.

*

Když jsem se v pozdních večerních hodinách ocitl v centru města a snažil se usilovně najít hospodu s živou irskou hudbou, trochu jsem litoval, že jsem nevyrazil přeci jen o něco dřív, neboť jak jsem zjistil od místních, živá muzika hraje nanejvýš do 10 nebo 11, poté už je možné zajít jenom na diskotéku. Ten večer jsem ještě jednu kapelu zastihl, ale po pár písníčkách jsem se zvedl a z hospody odešel, protože jejich zpěvák byl nesnesitelnej, byl to jeden z těch sladkejch kytarovejch písníčkářů, co u každýho plačtivýho slova písně dělá okázalé grimasy a svůj hlas nakrucuje do všech možných výšek. Když tímhle způsobem zazpíval Star of the County Down, tak krásnou a veselou písničku, a poté pokračoval s rádoby irskou verzí Let It Be, nalil jsem do sebe urychleně zbytek piva a zmizel.

DSC_0234

Další den jsem měl větší štěstí. Hned zkraje večera jsem na ulici narazil na skupinku buskerů. Dva hráli na hudební nástroje a třetí stepoval na dřevěném podstavci. Zastavil jsem se a pozoroval je. Zpočátku vypadali všichni zakřiknutě, jakmile se však kolem nich nahromadil dav, přidali na tempu a začali nás všechny strhávat svým uměním. Bylo to úchvatné. Ta rytmika, ta hravost, ta lehkost. Stepař opustil svůj malý podstavec a poskakoval po ulici mezi lidmi, tahal je s sebou a vykřikoval různé průpovídky. Všichni nadšeně tleskali do rytmu, natáčeli celé představení na své telefony a brebentili mezi sebou. Celá nádhera pokračovala, dokud si ti tři nepotřebovali odpočinout, pak se dav rozešel.

Stepař se jmenoval Thomas O’Conell a potkal jsem ho druhý večer na indie diskotéce. Pochopitelně jsem se o něm chtěl dozvědět víc, a tak jsme se dali do řeči a popíjeli do noci. Jakýkoliv náznak skromnosti se vytratil, hovořil vždy dlouze a žoviálně s lehce povýšeným tónem, ale to mi nevadilo. Celou dobu jsem ho poslouchal a ptal se ho na spoustu věcí. Tancovat se rozhodl poté, co mu holka zlomila srdce. Vydal se na cestu po Irsku a umění stepu zkrátka odkoukal od ostatních. Pak už jen stačilo sehnat někoho, kdo bude v bandě hrát na hudební nástroje.

Když jsem mu řekl, že jsem z Česka, rozmluvil se o tom, jak s ním jednou hrál jeden Čech, shodou okolností taky Honza, a hrál prý náramně, akorát se choval arogantně, v jednom kuse pil a dokonce byl i agresivní. V tu chvíli jsem mu v návalu nějakého studu řekl, že to bohužel zní jako charakteristika Čecha. Brzy nato jsme se vydali městem každý svou cestou, on následoval nějakou náhodnou Irku, s níž se dal do řeči, já šel spát do svého pokoje nad provoněnou kavárnou.

Prohýřené noci v Galway střídaly dny, kdy jsem se snažil trochu víc ponořit do irské kultury. Navštívil jsem místní galerii moderního umění, a poté městské muzeum. Nejvíc času jsem však strávil v knihkupectví Charlie Byrne’s. Dlouho jsem procházel regály klasických a irských autorů a přemýšlel, co bych si měl s sebou odtud odvézt. Z původně plánovaných dvou knih se vyklubalo pět, dvě klasiky anglické literatury, dvakrát James Joyce a pak také jedna univerzitní publikace o irské literatuře. Tak tak, že mi zbyly nějaké peníze na pohledy a známky.

*

Irské dobrodružství se nachýlilo ke konci zrovna v den, kdy se bláznivé atlantické počasí na chvíli ustálilo a nad Galway se rozevřelo modravé nebe. Považoval jsem to za dobré znamení, naposledy popadl do ruky foťák a vypravil se podél pobřeží. Kráčel jsem dlouhou kamennou promenádou, která směřovala do obytných čtvrtí za městem a dále do přiléhajících vesnic. Míjeli mě běžci, pejskaři i rodiny s kočárkem. Všichni vypadali spokojeně, nikomu z nich nevadilo, že jim ostrá oceánská bríza šlehá obličeje.

Zastavil jsem se na místě, kde někteří otužilci lezli do vody a plavali ve vlnách s malou bójkou připevněnou k pasu. V dálce tamodtud byl vidět bílý útes, který vybíhal z krajiny přímo do oceánu. Byl jsem už dost promrzlý a začínal mít hlad, ale projela mnou nějaká touha na to místo dojít, a tak jsem nechal ty blázny za sebou a pokračoval dál v cestě. Promenáda brzy končila u karavanového parku a trasa dále vedle přes kamenný břeh odkrytý odlivem. Jak jsem po něm postupoval vstříc osaměle stojícímu útesu, cítil jsem, jak opět opouštím hranici civilizace. Zvuky města zmizely. Zůstal pouze vítr a šplouchání vln.

Na útes vedla pěšina skrze zablácené vřesoviště, které na samotném vrcholu rázem přešlo v jemný travnatý porost. Stanul jsem nahoře. Vítr foukal snad nejsilněji za posledních 10 dní, až jsem měl reálný strach, že z útesu sletím. Hleděl jsem pouze před sebe na oceán, na zátoku, jež se rozevírala v nekonečné vody. Tohle je absolutní samota, došlo mi. Tady jsem nejdál od domova, co jsem kdy byl. Mohl jsem v tu chvíli zařvat cokoliv a vítr by to odnesl někam do nicoty. Hladina oceánu začínala stoupat. Otočil jsem se a vykročil zpátky.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *