2.10.2018 Ink

Mé Irsko. Intenzivní cesta vzdálenou krajinou (I. část)

Oscar Wilde’s Bar&Kitchen, Dublin, 13. září

Do Irska jsem přiletěl včera z rozpálené Prahy. Nebe bylo po vzletu čisté a oblačnost se srocovala až nad britskými ostrovy. Mraky naštěstí neležely nízko, a tak se irská krajina pod křídly zjevila včas na to, abych se s ní mohl pozdravit. Zelenou barvu jsem si s Irskem vždy spojoval, ale přesto mě pravdivost té symboliky zaskočila. Viděl jsem naprosto odlišnou barvu od té, která se nachází v české přírodě. Irská zeleň je výrazně sytější, vyzařuje svěžestí a působí až příliš uhlazeně.

*

Ulice Dublinu se na první pohled příliš neliší od londýnských. Šedý kámen střídá červenou cihlu. Jedno připomíná temné středověké časy, druhé zase evokuje úsvit doby průmyslové. Některé budovy jsou holé a ušmudlané, některé vypadají vlídněji díky tmavým dřevem osázeným vchodům a terasám. Nicméně stejně jako v každém větším centru po setmění vše ustupuje fosforeskujícím neonům – znaku naší moderní doby.

Existuje-li nějaký výrazný rozdíl mezi Dublinem a například Londýnem či Liverpoolem, pak spočívá rozhodně ve velikosti prostředí a v pocitech, které vyvolává. Dublinské ulice jsou nižší a užší, působí tak nějak víc zhuštěně. Dvoupatrové autobusy jakoby do nich přesně zapadaly, jakoby je žádný dům svoji výškou nesměl převyšovat, a když ano, tak pouze o pár stop. Na rušných třídách na člověka doléhá stísněnost, kdežto postranní uličky skýtají příjemné útulno.

I ty nejvýznamnější budovy irské metropole – Trinity College, Dublin Castle, St. Patrick’s Cathedral – nad zástavbou nijak nevyčnívají a prozrazují je pouze nápadně velké hloučky turistů. Svým způsobem je to příjemné, protože to člověka nutí hledat krásu světového místa jinde než v monumentálnosti. S tím jsem se potýkal i po zbytek své cesty a utvrdilo mne to v názoru, že Irsko je sice na rozdíl od Británie země menší, ale o to víc ji lze prožívat intenzivněji a opravdověji.

*

Chvíli jsem nemohl uvěřit, že slavná socha Oscara Wilda je ten na kameni ledabyle položený elegán, který povýšeně hledí na rušnou třídu obepínající Merrion Square Park. Má nedůvěra pramenila nejspíš z toho, že mistrovi kdosi na hlavu položil obrovský duhový cylindr – přišlo mi to jako příliš násilná snaha o konfrontaci dobových poměrů. Prošel jsem si park, u stánku koupil kávu, na lavičce poblíž ji vypil a pak se vrátil ještě jednou k soše. Výraz obličeje, poněkud zakrytý křiklavým kloboukem, a ležérní poloha na kameni mě nakonec utvrdily v tom, že stojím před správnou sochou a že Wilde byl opravdový velikán.

Mile mě překvapilo, jak silně se Irové hlásí ke svým věhlasným literátům. James Joyce, G. B. Shaw, W. B. Yeats, Samuel Beckett a Oscar Wilde. Jejich jména, fotografie i citáty visí na každém rohu, v každém turistickém obchodě a dokonce i po hospodách. Z prezentace nečiší chlouba – podívejte, naši nobelisté. To ne. Mnohem lépe se to chápe jako snaha o uvědomění vlastní kulturní identity a tradice.

Socha Oscar Wilde

Ballybawn Cottages, Wicklow Mountains, 15. září

Mám za sebou fyzicky náročné dva dny…kdyby jen dva. Od příletu jsem nachodil už přes 50 kilometrů a nohy stále více tuhnou. Čekají mě minimálně další dva turistické dny, tak jen doufám, že mě tělo nezradí, zatím mu v tom moc nepomáhám. Co jsem opustil Dublin, moje strava sestává z jablek a nakažlivých cookies, díky nimž hlad pokaždé na čas zaženu, ale absence pořádného jídla je na fyzické síle znát.

Ubytování ve Wicklow Mountains je příjemné – teče teplá voda, je tu čisto a hostitel Eamon je laskavý chlapík, dokonce mi nabídl odvoz autem. Široko daleko tu ovšem není ŽÁDNÝ obchod nebo hospoda, prostě nic, a to se o pustinu zdaleka nejedná. Lidé tu bydlí rozeseti po malých osadách a usedlostech, jenomže každý má auto. Na pěší turisty se tu rozhodně nemyslí tak jako v Česku. Něco jako turistické značení v podstatě neexistuje a cesty, které by vedly mimo frekventované silnice, jsou vzhledem k přísně soukromým pozemkům utopií. Pokud už nějaká stezka existuje, je pekelně náročné se k ní bez auta či znalosti prostředí dostat.

Při výstupu na horu Djouce jsem dvakrát zabloudil. Prvně jsem se ocitl v opuštěném smrkovém lese, který mi z neznámého důvodu naháněl hrůzu, takže jsem strašně rychle rázoval k jeho konci, jejž jsem nenalezl. Kamenitá stezka končila ve změti popadaných stromů. Všude nesnesitelné ticho. Pádil jsem zpátky na silnici a zkusil jinou cestu vzhůru, ta skončila pro změnu v půlce kopce u opuštěného domu. Začínaly mi docházet síly, měl jsem za sebou přes 20 kilometrů, ale místní mě odkázali ještě na třetí cestou. Burácivého vrcholu hory Djouce, která mě nadvakrát odmítla, jsem nakonec dosáhl.

Vlastně nedokážu říct, zdali jsem v tu chvíli pociťoval radost. Stál jsem v té nehostinné krajině naprosto sám. Nikde nikdo nebyl. Zatímco jsem se snažil popadnout dech, vítr mnou zmítal a jeho hvizd pohlcoval všechno okolo. Tohle ale bylo přeci to, pro co jsem se do Irska z části vypravil. Chtěl jsem se procházet drsnou krajinou a nechat vítr odvát bolesti do moře, chtěl jsem ozkoušet sám sebe, utvrdit se sám v sobě a pevně se postavit na nohy před další životní štací. Náhle jsem si na vrcholu kopce nebyl ničím z toho jist a toužil jsem být někde jinde a hlavně v něčí přítomnosti.

Opuštěné lesy a stezky byly extrémním prostředím, kde se všechno projevilo. Když jsem byl večer na pokoji a četl si, nebo vysedával v pubech, samota mě netížila. Naopak. Otevírala nové možnosti. Nutila mě neuzavírat se do sebe a povídat si s naprosto neznámými lidmi, což není vždy samozřejmost. Bavilo mě to.

Wicklow Mountains jsem tedy opouštěl s více otázkami než odpověďmi.

DSC_0129

Restaurant The Flying Enterprise, Cork, 16. září

Dnešek jsem strávil povětšinou na cestě. Opustil jsem východní pobřeží, v Dublin Heuston nasedl na vlak, který mě dovezl přes celé Irsko na jih do města Cork. Cesta byla pohodlná a snad jsem si při ní i trochu odpočinul.

Venku panovalo nádherné počasí. Pevně sevřená hradba mraků povolila, roztrhala se do stovek menších bělavých obláčků a irská krajina ubíhající za oknem expresu se zjevila opět v novém světle. Ve všudypřítomné zeleni se občas míhaly strakaté krávy, jejichž zbarvení působilo taky tak sytě, jako kdybych za oknem pozoroval televizní reklamu. Naštěstí to byla skutečnost.

V čtyřsedadlí naproti mně seděly dvě mladší dívky, školačky, nemohlo jim být víc jak 15. Měly pihaté a bledé tváře, moc pohledné nebyly, ale oplývaly dobrou náladou a příjemným rozmarem. Zřejmě byly na cestě do školy. Jejich hovoru jsem zpočátku nevěnoval pozornost, zaujalo mě, až když jedna z nich vytáhla z batohu starou tlustou knihu a obě kamarádky si z ní začaly předčítat verše. Jednalo se o dvojjazyčnou sbírku básní v irštině a angličtině. Ty dvě do nich byly absolutně ponořené, zdálo se, že je luští a všemožně parafrázují po svém. Dokázaly se tím bavit bezmála půlhodiny.

Bilingvismus je v Irsku vizuálně přítomný všude – každý nápis, každý ukazatel, každá informační tabule nebo průvodní text, všechno je psané jak v angličtině, tak v irštině. Naživo mluvenou irštinu však mimo amplióny hromadné dopravy lze jen těžko potkat. Ukrývá se tam, kde po staletí přetrvávala navzdory anglické dominanci – na venkově v rodinách, v literatuře a v písních. I přestože je irský původní jazyk v zemi úřední a jeho institucionalizace existuje v podobě jazykových škol, celkový význam nese mnohem více symbolické rysy než praktické.

*

Jihoirský Cork mě ničím výrazně nezaujal. Ocitl jsem se v něm pouze na chvíli, avšak ani za tu jednu večerní procházku městem nic neupoutalo moji pozornost. Snad jen prosluněné ulice napěchované útlými terasovými domy. Dnešek byl spíš oním překlenovacím, „krizovým dnem“, který během cesty znamená vždy jakýsi předěl.

Přede mnou stojí Killarney a poté konečně Galway.

Tagged:

Napsat komentář