27.9.2018 Ink

Cross Attic je místo pro dialog, říká Petr Dlouhý

Cross není jenom klub a letní kino. Na jeho půdě totiž funguje malé nezávislé divadlo Cross Attic. V rámci rezidentního programu se do něj v příštích několika měsících ponoří i Ink. Kromě vlastních akcí přineseme rozhovory s rezidenty i ohlédnutí za eventy, které se v kouzelném příšeří krovů jednoho z nejznámějších pražských klubů budou odehrávat. O tom, v čem a proč se Cross snaží dělat divadlo jinak, jsme se bavili s jeho kurátorem Petrem Dlouhým.

Čím se Cross Attic liší od jiných pražských divadel?

V první řadě za námi stojí celý Cross Club, což nám umožňuje dělat věci, co si třeba jiné prostory dovolit nemohou, byť by možná chtěly: experimentovat, hledat nové cesty, chybovat…

Čím chci, aby Cross byl, a čím se možná lišíme od jiných prostorů v Praze, je, že se tady snažíme dělat trochu odlišný druh eventů. Ani bych tomu neříkal představení – spíš setkání nad nějakou performancí. Není to jenom tak, že umělci něco říkají a diváci poslouchají. Jde nám o to, aby sem lidi nechodili „jen“ za účelem vidět nějaké umělecké dílo, ale aby spíš šli za nějakým druhem atmosféry. Večery tady vypadají často tak, že po vystoupení je čas na společnou chvíli s vínem, jídlem a „spolutrávením“ času diváků a umělců.

Takže se po vystoupení dílo nějakým způsobem reflektuje?

Ani se to nemusí reflektovat vědomě, spíš se ten zážitek prodlužuje. Celé to vnímám jako dialog, kdy umělci musí mluvit první, aby diváci poslouchali, ale diváci pak mají možnost na ten dialog navázat. Není to monolog. Nechodí sem vícehlavý dav, ale spíš dvacet individualit, se kterými se mám já i umělci možnost potkat.

Jak dlouho Cross Attic funguje?

Divadlo na půdě Crossu funguje přibližně deset let. Začínaly tady soubory a umělci jako Myko, Teatr, Novogo Fronta a spousta dalších dnes už dost uznávaných nezávislých umělců. Ale v podstatě tu nebyla nějaká dlouhodobá koncepce nebo pravidelný program. Cross Attic v současný podobě funguje přibližně rok a čtvrt.

Maria Zimpel - Markéta Šedivá

Tep půdy a nové kontexty

 

Jak bys tedy definoval projekt Cross Attic?

Asi jako místo pro setkání, místo pro umělecký dialog, místo pro interdisciplinární projekty. A taky jako místo pro umělce. Máme poměrně široký rezidentní program. Umělci naše prostory volně používají jako ateliér, když potřebují něco udělat, jako zkušebnu, když potřebují zkoušet, nebo jako místo pro svůj research. Mají určité časové bloky k tomu, aby mohli sami něco zkoušet, experimentovat. A nikdo jim u toho nedýchá na krk s termínem, kdy něco musí prezentovat.

Proč je letos mezi rezidenty Ink?

Líbí se mi nápad kolektivu mladých lidí, který mají touhu něco reflektovat. Kvalita článků mi přišla dobrá natolik, aby mezi námi mohla vzniknout smysluplná spolupráce.

A na jaké další rezidenty se na půdě můžeme těšit?

Je tady spousta lidí. Třeba Martin Vlček, který dělá performativní instalace, je tady Jiří Šimek, který s námi dlouhodobě spolupracuje a bude tady v průběhu října prezentovat svůj výzkum. Pokračuje u nás umělkyně z Argentiny, Carolina Arandia, se kterou budeme dělat první koprodukci v únoru a březnu.

Jsou mezi rezidenty i výtvarní umělci nebo fotografové?

No samozřejmě, máme u nás třeba Honzu Škopa, skvělého uměleckého fotografa. Má tady ateliér a pracuje na svém několikaletém projektu o měsíčních dětech – hodně se těším, až to bude hotový. Myslím, že ten prostor je natolik specifický, že je otevřený všem. Člověk tady nemusí mít strach, že něco rozleje, o něco zakopne, a díky tomu se tady myslím cítí poměrně svobodně v tom, co můžou dělat.

Divadlo jako společenský zážitek

 

Na stránce Crossu máte citát: „Umění má vést k dotazování kultury a ne k upevňování statutu quo.“ Zazněly na půdě nějaké zajímavé otázky? Ohledně umění, ohledně toho, jak umění v dnešní době vnímáme?

Myslím si, že jo. Konkrétní případ byla třeba performance rezidentky Anny Linnea Kukkonen, umělkyně z Finska, která jednou zabloudila do Prahy a už se nevrátila zpátky. Měla na půdě svojí video performanci. Nejdřív jsme se s diváky dívali na krátké, pětiminutové video, kde si Anna čistí zuby. Člověk na to kouká a snaží se přemýšlet, co mu umělec chce říct, snaží se to v sobě vyargumentovat a přijít na to. Ale to byla jenom první část. Během toho, co jsme se dívali na to video, tak jsme byli natáčený. A pak jsme společně koukali na to, jak se koukáme na video. A bylo zajímavý, jakou pozornost jsme tomu věnovali a vlastně to bylo i v něčem kouzlený – jak se snažíme na něco přijít…

…zatímco ona si jenom čistí zuby…

Přesně. Ale on ten čas strávený s touhle otázkou smysl dává, pokud k tomu člověk přistoupí bez očekávání jasné interpretace, ale vnímá to v něčem jako pohled skrz sebe samýho. No ale to pořád nebylo finální dílo, protože i během toho, co jsme se dívali na to, jak se díváme na video, jsme byli natáčený. A nakonec jsme se dívali na video toho, jak se díváme na to, jak se díváme na video. Takže to byla zajímavá otázka na to, jak vlastně vnímáme kulturu, jak se vůbec díváme, čemu přikládáme smysl, jak se umíme smát sami sobě, jak je to pro nás důležitý a jak s tím potom nakládáme.

Ale ten citát je spíš myšlen obecněji. Rozhodně to není tak, že by každá performance, která v Cross Attic proběhne, měla něco zpochybňovat. Když jsem to psal, tak jsem to vztahoval spíš k tomu, jak se snažím tenhle prostor vést – co nejvíc otevřeně. Tím, že u nás nemáme deadliny, že se tady neplatí nájmy, že tady mají umělci svobodu, tak se tak trochu dotazuje to, jak vůbec je nastavený kulturní systém, plný projektů, grantů a stresu. A to je to, k čemu ten citát odkazuje nejvíc.

Idiom4

A poslední otázka: jaký je největší highlight divadla na půdě Crossu? Máš něco, na co pořád vzpomínáš?

To asi nejde říct stoprocentně. Co mi ale dělá radost je, když se ten večer podaří přetransformovat v nějakým způsobem unikátní setkání. Třeba minule sem přišla jedna cizí holka – jak sem chodí málo lidí, tak je většinou znám aspoň od pohledu. Vypadlo z ní, že je tady na pár dní z Ruska, a že jí kamarádi doporučili Cross. A viděla, že tady probíhá taneční performance. Přišla, začala se s námi bavit, odešla s ostatníma na večírek do Alty a nakonec s nimi strávila i zbylý dva dny, který v Praze byla. Vlastně tam vzniklo docela krásný přátelství, a to je jeden z highlightů. A taky je to pro mě to, kam s divadlem směřovat: že to není jenom umělecký, ale i společenský zážitek.

www.crossattic.comcrossattic fb

Petr Dlouhý (Petr Em) je kurátorem půdního prostoru Cross Attic a festivalu Performance Crossings. Organizátor festivalu Žižkovská Noc a spoluorganizátor další řady akcí. Iniciátor projektu PRALIN spojujícího Pražskou a Berlínskou nezávislou scénu. Dramaturg, scénárista a básník spojený s nezávislým kolektivem Performalita a PostBeat Generation. Jeho performance se odehrály v Polsku, Maďarsku, Slovensku a Německu a na festivalech Metronome, OpenAir Hradec Králové, Vlnoplocha (SK), Povaleč a dalších…

Tagged: ,

Napsat komentář