26.8.2018 Ink

Podrost

Vstoupili jsme. Prostorná hala kruhového půdorysu byla nasycená svěžím odpoledním světlem. Pronikalo dovnitř skrz skleněnou kupoli, která byla protkaná tenkými železnými pruty, asi jako je list protkán žilnatinou. Z hrbolaté, travnaté podlahy vyrůstaly vysoké luční byliny. Uprostřed místnosti seděla za stolem, ke kterému vedla vyšlapaná pěšinka, sestra. Zvedla k nám obličej zpoza monitoru počítače a zeptala se, jak nám může pomoct. Tvář měla příjemnou, mělké vrásky kolem koutků úst na chvíli odplavily můj neklid.

„Má pokoj číslo sedm v druhém patře. Prosím, použijte výtah za mnou,“ řekla a ukázala na velký, šedý kvádr opodál.

Otec stisknul černé tlačítko a kvádr se s cinkutím otevřel. Vešli jsme do bíle ozářené kabiny, ze stěn na nás v zrcadlech zíraly naše obličeje, uši a temena. Výtah začal klesat dolů, do druhého patra.

S cinknutím jsme se vydali úzkou chodbou, hliněné stěny byly propletené kořínky rostlin z haly. Každých několik kroků jsme míjely dveře z matného skla, nad kterými svítily bílé neonové trubky. Zastavili jsme se u těch s číslem sedm. Otec se na mě krátce podíval a vzal za kliku. Vešel jsem po něm. Jeho nahrbená záda mi zprvu zakrývala výhled. Sám jsem se musel sehnout, protože místnost byla nízká.

„Jsem tady, mami. Přišel i Jakub, poznáváš ho?“

Odhrnul jsem ze stropu visící chuchvalec kořenů, jehož mdlé fosforeskování matně osvětlovalo maličký pokoj, a postavil se vedle polohovacího nemocničního lůžka. Uprostřed něj ležela postava, zcvrklá a vyzáblá. Zpod lehké přikrývky, na které sem tam ležely hrudky zeminy, čouhala tenká lýtka s oválnými skvrnami švestkové barvy. Pokožka kolem nich byla z nažloutlého krepového papíru. Přejel jsem pohledem od hnědých, popraskaných nehtů na nohou vzhůru, tam, kde se pod peřinou rýsoval chvějící se hrudník. V kloubech prstů, které měla babička složené na prsou a na jejichž bolest dlouhá léta trpěla, rostlo deset drobných, žlutých kvítků.

Z noční košile vystupovaly nad klíčními kostmi dvě šlachy, překlenuté propadlou kůží, které poutaly ke zbytku těla babiččinu lebku. V obličeji jsem ji skoro nepoznal. Zatímco otec pokračoval polohlasem ve svém monologu, prohlížel jsem si její seschlá ústa. Vystupoval z nich zelený, tlustý šlahoun kosočtvercového průřezu, který se plazil z lůžka a o kus dál se nořil do vlahé země, odkud nejspíš přiváděl tělu kyslík nebo živiny.

Když jsem přemohl odpor a přivykl zemité vůni, naklonil jsem se nad ni. Na očích se jí smýkala víčka. Záhlédl jsem na nich proměňující se barevné skvrny. Sklonil jsem se blíž a prohlížel si je. Neklidně se ošívala, když se skvrny zformovaly do nepříjemného tvaru nebo když se spojily v ošklivé barevné kombinaci, ale neměla sílu otevřít oči a schovat je mimo svůj zorný úhel.

„Půjdeme, mami,“ ukončil otec svoji rozmluvu. Položil jsem nejistě svou dlaň na babiččino zápěstí. Bylo studené, protože srdce už nedokázalo pumpovat krev až do končetin. Po chvíli se jí přecijen podařilo otevřít oči dokořán – zdálo se mi dokonce, že mě uviděla. Pak ale víčka opět klesla a zalila se barvami.

Když jsme odcházeli luční pěšinkou z kupolovité haly, z hustého podrostu okolo vylétlo hejno mušek, vzhůru k oranžově rozzářené skleněné klenbě nad námi. Rozloučili jsme se se sestrou, která nás neochvějně vřelým pohledem vyprovázela ven.

Tagged:

Napsat komentář