23.8.2018 Ink

Hudba sfér

Dopadla do měkké pohovky a všechen stres a zátěž onoho dne vyfoukla ven skrz lehce otevřená ústa. Pak jí ale v hlavě vytanuly další myšlenky týkající se práce: zda se měla šéfové omlouvat, i když nebylo za co, či jestli zamkla zásuvku pod pracovní stolem. Od zítřka už si nebude k snídani kupovat sladké pečivo a měla by omezit i svou závislost na kávě. Na druhou stranu, co by jí zbylo, kdyby se rozhodla odstranit i poslední drobné radosti ze svého života? Kofein a cukr vnímala v období několika posledních měsíců jako své důvěrníky.Získávaly lidské rozměry a jejich přítomnost jako by fyzicky zahřívala, zaoblovala hrany a změkčovala vše tvrdé. Společenské imperativy se snažily setřít zbytky barev z takřka jednolité šedi jejích dnů.

Rukou si zajela mezi stehna. Stiskem víček se ocitla uprostřed lesa, takového jaký jistě mají na jihu Spojených států. Tato scenérie v ní vyvolávala neblahé pocity, jednalo se o ideální místo pro vykonání vražedného plánu, zde se stopy zakryjí prakticky samy. Tilandsie visící ze stromů zahalí jako záclona každý přečin, vlhký mech proroste nečistým svědomím a náznaky výčitek zmizí v bažině podvědomí. Zde se dokázala uvolnit a naladila se na svou zvířecí podstatu.

Představy se opakují vždy stejně, lehne si na vlhkou zem a ucítí intenzivní vůni hub. Vůni, která jí tolik připomíná odér šířící se místností po dokonaném pohlavním styku. Spojuje si ji s páchnoucím mužským potem, chlupy na stehnech a funěním. A také s vyplavením serotoninu, jako když v práci úspěšně dokončí úkol a může si ho odškrtnout ze seznamu.

Odkládá ruce do stran a nohy lepí k sobě, jako by se chtěla nechat dobrovolně ukřižovat, jako by se odevzdávala přírodě coby oběť. Z dutin stromů se ozývá temné hučení, bažina jemně bublá, větve seschlých křovisek tiše vržou. Srdce prapůvodní přírody rozehrává svou symfonii. Ona otevírá oči dokořán na důkaz odvahy. Nebe těsně před bouří jako by na ni padalo a tlačilo její tělo do země. Vlhká hlína pomalu pohřbívá prsty u nohou, nárty, kotníky. A ona se odevzdává, vrací své tělo zpět a splácí účty. Chomáče visící ze stromů dopadají do klína, a ač se zdají být na pohled lehounké, jejich tíha ji překvapí vždy znovu. Prohýbá své tělo jako luk a kořeny stromů jej podebírají zespodu a obepínají ho kolem dokola. Přetahují se mezi sebou o maso, kosti, zuby a kůži. Její trup praská, hrudník se otevírá a předkládá vše, co v něm po sedmadvaceti letech zbylo. Ve filmech vypadají všechny barvy jasnější a krev červenější. Příroda pohlcuje její pevná lýtka i prořídlé vlasy, nevybírá si, bere vše. Jejím klínem proběhne repetitivně silný tlak, jako když se přetrhne šňůra korálů a s cinkáním dopadá na zem. Vše se zklidňuje. Na začátku bylo ticho. Ohlušující, dunící ticho. Ten správný okamžik, kdy je možné zaslechnout hudbu sfér.

Tagged:

Napsat komentář