17.8.2018 Ink

Kino

Alenka stojí před kinem, má na sobě rozkošnou manšestrovou minisukni na rozepínání a lodičky, chce se mu líbit. Potahuje ze zbytku cigarety a v dálce už bystří jeho siluetu. Snaží se dělat jakoby nic, ale uvědomuje si, že jí to vlastně asi dost dobře nejde, protože není dobrá herečka. Vašek k ní přichází zase se slunečními brýlemi, omlouvá se, že jde pozdě. Na kase kupují dva lístky – jeden studentský. Slečna prodávající se tváří tuze nepříjemně a Váša vzápětí osvětluje, že to je tím, že ho poznala. Ach. Objednává sklenku bílého a červeného pro ni. Před nimi stál ve frontě známý mladý herec z vinohradského s partnerkou, která se po něm výsostně šplhala, kdyby ještě někdo nevěděl, že ji patří.

Okolo fronty u baru se najednou zjevuje extravagantní mladičká persona, co tenkým hlasem zdraví její doprovod. Představovaní. Ta malá osůbka byla příbuzná. Usedli do sedaček kina. Občas se k ní naklonil a řekl něco uchvacujícího k filmu. Občas se otočila a pozorovala fascinovaně jeho profil. Přehodila si nohu přes nohu a on ji hladil, její tvář se rozzářila jako světla reflektorů, i kdyby na plátně byly zrovna ohavné scény, každým dotykem ji zatemňoval mysl a rozjasňoval nitro. Odešli těsně před rozsvícením sálu a on objednal dvojitou kávu pro sebe a další dvojku Merlota pro slečnu. Když usedali na barové stoličky, tak se jí podařilo rozlít víno a polovinu šálku jeho kávy. Cítila se nemožně. Váša mlčel a pak řekl, že se nic nestalo, ale stejně se cítila nemístně a provinile. S hbitostí laně přisedla ke stolku roztomilá příbuzná, která si ji prohlédla od hlavy až k patě a zpět a neváhala s dotazem: „A jak se vlastně znáte?“ Oba začali mluvit, ale Alenka se rozhodla se prosadit a začala nahlas přemítat o svém studijním oboru, který má tolik společného s osobou sedící naproti ní. Následoval doplňující dotaz: „To vy o něm píšete diplomovou práci?“ Tentokrát Váša zdůraznil, že tomu tak není. Konverzace se točila kolem filmu a městě, s kterým měl film něco málo společného, taky kolem práce. Alenka chtěla jít už na vzduch natáhnout do hlubin sebe trochu tabáku, ale pro dané předpisy museli sedět přikovaní v kavárně kina, kde se jí zdálo být nedýchatelně.

Později se nachýlili k odchodu. Doufala, že ve tmě budou zářit malé žárovky, které svítily za světla, když přišli. Když vyšli na dvorek, byla trochu zklamaná, že obsluha kina na ten detail rezignovala. Prošli pasáží. Na ulici byly květy z mohutných stromů, byla nadšená, nadšená jak dítě. Objevila letní sníh! Váša ale mluvil o filmu, do podrobností rozebíral jeho zákruty a převraty, až řekl něco, co neměl. Vnímala úchvatné koruny ořešáků vzedmuté až k balkónům, které vrhaly uchvacující stíny významných listů, i ladně se pohybující jejich stíny ji těšily, ale tvář byla nešťastná. Nemohl to nechat bez povšimnutí. Poprosil ji, jestli by mu mohla odemykat, když bude stěhovat almaru do bytu, u kterého stálo jeho auto. Přijala roli, ale nedokázala se zbavit té grimasy ve tváři. Řekl ji s těžkým mahagonem v dlaních: „Sluší ti, když si naštvaná.“ Nevědomky něco odvětila a on reagoval: „Alenko, tím si potvrdila, že si naštvaná.“ Ve výtahu ji ošahával, ale chlad z ní dmul. V bytě se k ní znovu pokusil přiblížit, ale cítil silnou bariéru.

Víno jí stouplo do hlavy, aniž by si to uvědomovala a nechala se pohltit tím pocitem. Nesnažila se být milá. Když nastartoval, vystrčila hlavu z okýnka, ale líbilo se jí to jen, když jel opravdu rychle. Nechala se unášet pohledem na semafory, graffiti, obrubníky, řidiče projíždějící vedle nich a neuvědomovala si, jak moc právě přestřeluje. Vezl ji přes celý město. Na dálnici z nepozornosti přejel odbočku. „Co budeme dělat? Je tam ještě odbočka?“ „Hm. Pojedeme do Brna, do Vídně a nebo do Plzně?“ řekla Alenka po dlouhé době s nadšením. Ale nebyla tam další odbočka a jí to bylo líto, tolik by teď s ním chtěla jet třeba do Brna.

Ještě než Váša zabočil do čtvrti, kde bydlela, řekla nevinně ve víně jako proudem svýho vědomí: „Víš, já nevim, jestli jsem připravená hrát roli vedlejší. Nikdy dřív jsem se s ničím takovým nesetkala a nevím, jestli to snesu.“ On reagoval slovy: „To brzo. Přepálili jsme začátek.“ „To ty si přepálil začátek a myslim, že ti to tak vyhovuje.“ „To ano, vždycky přepálim začátky.“ Projížděli dál tou jí tak omílanou ulicí, která byla kolmá na tu, v které bydlela.

Vystoupila z auta. Ušla pár kroků a byla u branky. Sedla si na obrubník, sundala si lakovaný lodičky a vyhrabala z decentní kabelky cigaretu i zapalovač. Seděla tam a on seděl jen o pár metrů dál v autě. Vytáhla svůj retro phone a naťukala message jejího vínem opojenýho srdce: „Jinak děkuju, byl to vlastně hezkej večer, nechci se vzdálit.“ Odpověď v podobě písmen poslaných tam a zpět nepřišla, ale auto zaplo světla a začalo pomalu couvat a pak se otočilo v ulici a dojelo až před ní se staženým okénkem. Usmíval se a ona bosky přišla až k autu. „Dobrou noc“ řekla s úsměvem a Váša taky něco říkal, ale ona byla schopna v ten moment zachytit jen ten přívětivě jiskrný úsměv. Pak odstoupila od auta s lodičkama v ruce a dívala se za projíždějícím autem. Celou svou sebou doufala, že to nebylo naposled, co spatřila jeho rozkmitaný zraky. Ještě na vteřinu si užívala ten pocit stát tam a dívat se za jeho odjíždějící károu a neubránila se mu mávnout, kdyby se díval do zpětnýho zrcátka. Překvapivě rychle odemkla a byla tam, naproti ji šla pani domu už odlíčená a v županu, bylo půl jedný. Z jejích úst šel proud slov a Alenka zaregistrovala úsek: „To byl ten umělec? A kdo je to? Je to Vietnamec nebo Čech? Nebo kdo?“ zaznělo chodbou ironickým tónem. „Je to Čech, mami.“ „Máš modrý rty.“ odvětila. „To je od vína, pila jsem červený víno.“ V duchu jí prolítlo hlavou – JEŠTĚ ŽE, vlastně by si dala ještě sklenku, aby bez přemýšlení padla do nástrah postele a probudila se až v náruči pozdního dopoledne.

Tagged:

Napsat komentář