16.6.2018 Ink

Kupec

1

Víska Straky, která se nachází na jihu Plzeňského kraje, skoro na Šumavě, je domovem pouze pro čtyřicet sedm obyvatel, třicet dva z nich jsou důchodci. Průměrný důchod v České republice činí necelých jedenáct tisíc. Ani jeden ze Strakovských důchodců na něj však nedosahuje. Domy, jejich okolí a vůbec celé Straky ovšem nevypadají zanedbaně nebo snad chudě. Je to velice líbezná ves s líbeznou návsí a ne tolik líbeznými lidmi, tomu se ale nejde divit, protože jim v nedávné době zkřížil cestu jistý kupec, Emil Nota.

2

Ve Strakách je hospoda, uživí se zde jenom díky zákazníkům, kteří do ní chodí přes les (zhruba kilometr) ze sousední větší vesnice, a díky tomu, že skrz Straky vede hlavní silnice a lidé se v hospodě zastavují na jídlo. Výhodou je, že z hospody ve Strakách se jde do sousední vsi z kopce. Většina lidí tak preferuje Strakovskou hospodu nežli tu, kterou mají přímo ve své obci, přestože je blíž. Samozřejmě za to nemůže jen gravitace, která posiluje všechny opilce, kteří se vrací domů, ale také o korunu levnější pivo. Hospoda v obci, která sousedí se Strakami, je pak hlavním stanem náctiletých, kteří se tak vyhnou nechtěnému střetu s rodiči.

V této hospodě se nedávno ubytoval pan Emil Nota, který přijel z Prahy a měl v úmyslu koupit si ve Strakách chalupu. Sice to není zájezdní hospoda, ale jeden pokoj pro hosty se našel. Byl tam pouze den a noc a řekl o svých úmyslech jen hostinskému, přesto již byla tato informace ve veřejném povědomí.

Byl pátek poledne. V hospodě sedělo celkem pět hostů. Emil Nota, který si dával pozdní snídani, protože spal až do jedenácti, seděl u stolu napravo od pípy. Dva dělníci, kteří Strakami pouze projížděli a dali si zde oběd, seděli u dveří u malého kulatého stolu. Poslední dva okupanti hospody byli páni Mařík a Havlíček, oběma bylo přes šedesát let, oba byli v důchodu, oba pili světlé pivo a oba se snažili nezírat na Emila Notu.

„Hele a kolik že to říkal Pepík, že má v úmyslu ten Noha utratit?“ ptal se Mařík Havlíčka.

„Nota,“ opravil ho Havlíček.

„Co?“

„Jmenuje se Emil Nota, ne Noha,“ na to Mařík mávl rukou, „a Pepík říkal, že dá až čtyři miliony za pěknej dům.“

„Hm, tak to určitě kecal, protože to by dal jen blbec,“ namítl Mařík a přihnul si světlého točeného ležáku, který byl vždy o korunu levnější než ve vedlejší vsi.

„Hele, je to Pražák, třeba dělá v bance a je mu to u prdele, kolik dá za barák.“

„Havle!“ tak říkal svému příteli, když ho chtěl popíchnout, a Havlíčka to vždy štvalo, „dyby to byl bankéř, tak by spíš neutrácel takový prachy za nějakou šedesát let starou barabiznu, i když má pěknou vomítku.“

„Pepó,“ zavolal Havlíček na hostinského, nejen protože chtěl novou sklenici s novou porcí zlatého moku, ale i protože chtěl informaci přímo od zdroje.

Emil Nota se při tom zvolání ohlédl a střetl se pohledem s Havlíčkem, ten uhnul a sledoval, jak hostinský, který byl o polovinu mladší než on, pokládá pivo na stůl.

„Tady to je strejdo,“ pronesl zbytečně nahlas, tak jak to mají hostinští ve zvyku.

„Jo a Pepo, pověz tadyhle kamarádovi, kolik že to ten Noha, é teda Nota, je vochotnej zaplatit?“ zeptal se o poznání tišší Havlíček.

„Vždyť jsem vám,“ naklonil se hostinský k Havlíčkovi a skoro šeptal, „vždyť jsem vám říkal, že to nemá nikdo vědět. Čtyři míče,“ dodal s neskrývaným vzrušením.

Když hostinský odcházel, kývnul hlavou směrem k Emilu Notovi, který upínal zrak na oba důchodce i na něho.

„No taks to sám slyšel,“ prohlásil Havlíček.

„Tak je to blbec,“ ulevil si Mařík a dopil zbytek svého piva.

V tu chvíli do hospody přišel starosta Hot. Pozdravil hostinského, Maříka, Havlíčka, prošel kolem jejich stolu a přisedl si k Emilu Notovi.

Havlíček i Mařík sledovali, jak se spolu o něčem baví. Emil Nota už tou dobou měl snídani za sebou a než přišel Hot, tak si četl noviny. Odložil denní tisk a zavolal na hostinského, ať mu útratu připíše na účet a pak se i se starostou vydal k východu.

3

„Tak tady máme kuchyň, ta by zůstala, jak je. Obejvák je tudy,“ naznačil Hot rukou k další místnosti.

Emil Nota nabídkou na prohlídku domu nebyl vůbec zaskočen. Věděl, že říct něco hostinskému, znamená říct to celé vsi, ale právě o to stál. Dům se mu jevil dobře, i když byl trochu menší, než se zvenčí zdál. Vybavení kuchyně ho však vůbec nezajímalo.

„Tady tuten krb je jen na okrasu, takže v něm bych vám rozdělávat oheň nedoporučoval,“ zavtipkoval Hot, jehož břicho se souhlasně zavlnilo.

„Jo nábytek, ten by tu nezůstal, ale gauč možná jo,“ chytil se za bradu a popřemýšlel, „jak byste chtěl.“

Emilův zrak prohledával pokoj zleva doprava, shora dolů a párkrát se zadrhl. To když viděl televizi s draze vypadající úhlopříčkou, když viděl obraz na zdi, ale hlavně když viděl malou krabičku na římse krbu, šperkovnici.

Zazvonil telefon. Starosta Hot šmátral v levé kapse svých khaki kalhot, až našel mobil s hodně velkými číslicemi. Zřejmě typ Senior 2000, pomyslel si Emil Nota.

„Momentík, tohle musím vzít,“ omluvil se Hot, když opouštěl místnost.

„V pořádku,“ zazněl Emilův hlas, který jasně napovídal, že mu není víc než dvacet pět let, což ostatně ukazovala i absence vrásek v obličeji a plná černá barva vlasů.

Chvilku se procházel po obýváku s rukama za zády, prohlížel, hlavně zahradu za okny. Když měl pocit pevné půdy pod nohama, přišel ke krbu. Otevřel zdobenou dřevěnou truhličku a prohlédl si její obsah. Skrývala několik bižuterních náušnic, jednu destičku, jejíž účel neznal, a dva nebo tři zlaté řetízky, které byly zamotané do klubíčka, pak ještě spoustu prstenů, které nedokázal zařadit ani do skupiny bižuterie ani šperků. Vzal řetízky a mrštně je uschoval do náprsní kapsy košile.

„Jak se vám líbí?“ ozvalo se od dveří ústících do kuchyně.

Byl to ženský hlas, jeho majitelka, paní starostová, přišla o vteřinu pozdě a nebyla tak svědkem krádeže svých šperků.

„Jo, máte pěkný dům. Proč ho vlastně chcete prodat?“ odpověděl skoro z míry vyvedený Emil Nota.

„No je to na nás už moc velký, děti už jsou dávno pryč, a tak když jste se tu objevil, tak manžel…“ nit jí přetrhl starosta Hot, který se vrátil i se svým Seniorem 2000.

„Kačko, už jsi poznala pana Nohu,“ vyřkl očividné, „nechceš udělat kafe?“

„Notu,“ opravil ho, „já si nedám, pane Hot.“

„Pardon Notu, tak to já si dám,“ zbavil se své ženy, která měla často tendenci plést se mu do obchodů, což on neměl zrovna v lásce.

„My můžeme pokračovat do ložnice, pane Noto,“ nyní si dal pozor.

4

Když se ten den začalo stmívat, bylo to někdy kolem desáté hodiny večerní, protože v červenci se stmívá pozdě, seděl Emil Nota u svého stolu. Hospoda byla plná. Přestože průměrný odstín vlasů v místnosti se pohyboval někde mezi šedou a bílou, bylo zde hlučno. Emil Nota seděl sám, ale každou chvíli si všiml, jak ho někdo pozoruje, a tak to vypadalo, jako by seděl se všemi. Popíjel pivo, jako všichni ostatní, ale protože hospoda byla nekuřácká, nekouřil. Když už se míra jeho chutě na cigaretu blížila k pomyslné hranici, kdy nutkání zapálit si přebíjí vše ostatní, zvedl se. Protlačil se mezi barem a příliš blízko rozloženými stoly a zamířil ven.

Před hospodou už postávali tři tabákoví nadšenci. Pozdravil, vytáhl papírovou krabičku, do úst vsunul jednu cigaretu a škrtl zapalovačem. Natáhl a s úlevou vyfoukl modrý oblak, který se vzápětí smíchal se žlutým světlem vycházejícím z okna hospody.

Jeden ze tří kuřáků, kteří se před momentem něčemu smáli, se odpojil od skupiny. Mohlo mu být ke třiceti, hubený, prořídlé vlasy.

„Dobrej večír. Nota že?“ promluvil k Emilovi.

„Dobrý, ano jmenuju se Emil Nota,“ odpověděl se vší slušností.

„Já jsem Jirka Slavík, patří mi ten statek ve vedlejší vsi,“ chvástal se.

„Ten jsem ještě neviděl.“

„No je to statek, že? Nic extra zajímavýho,“ k tomu se Slavík zasmál.

Emil Nota jen přikývnul a potáhnul si z cigarety.

„Taky mám tady ve Strakách, víte, já slyšel, teda… no mám tu chalupu po rodičích a je fakt pěkná, možná nejhezčí tady v tý prdeli,“ vysypal ze sebe Slavík.

„To máte dobrý,“ Emil si s ním chtěl trochu pohrát, což dosvědčoval nepatrný úsměv, který se mu objevil v koutcích.

Toho si Slavík nemohl všimnout, kvůli sporému osvětlení.

„No to jo. Nechtěl byste, é teda chtěl byste se tam podívat? Jako prohlídku si udělat,“ nechtěl změnil na chtěl, protože mu manželka říkala, že musí používat pozitivní slova, když chce, aby lidi odpovídali pozitivně. Nutno přiznat, že jeho žena mívala často pravdu, ovšem teď by Slavík jejího nadání využít nemusel, protože Emil Nota už byl rozhodnut.

„Velmi rád pané…“ nutil ho znovu se představit.

„Slavík, Jiří Slavík.“

„Velmi rád se u vás, pane Slavík, zítra zastavím. Kde je vlastně ten dům?“

„Tamhle,“ ukázal na podlouhlý pouliční lampou osvětlený dům na druhé straně návsi.

„Dobře, tak zítra kolem druhé? Mám dopoledne ještě nějaké schůzky.“

Slavík trochu překvapený Notovým programem odpověděl:

„Jo to bude dobrý.“

Emil zadupl nedopalek do černé hlíny a vrátil se do hospody. Trochu se ten večer opil, ale naštěstí ne tolik aby nebyl ráno schopný vstát.

5

Třetí den Emilova pobytu začal deštěm. Pršelo až do devíti hodin, kdy dokončoval snídani a chystal se vydat na první prohlídku toho dne. Zprávy se šířily ve Strakách rychlostí světla, a tak za Emilem postupně přišlo už osm lidí, každý z nich vlastnil ten nejlepší a nejkrásnější dům ve vsi a zrovna se ho potřeboval zbavit, jaká náhoda.

Začal u Havlíčků, kam ho pozvala paní Havlíčková. Dům to byl vcelku malý, ale nezpůsoboval klaustrofobii. Paní Havlíčková měla ve zvyku schovávat si hotovost, kterou chtěla uchránit před nenechavými prsty svého manžela, v hrníčku na krajní polici v kuchyni. Jelikož Emil měl zkušené oko a tato skrýš nebyla příliš účinná proti vysokým lidem, přišel si na dobrých šest tisíc v malých bankovkách. Navíc prsten s malým kamínkem, který měla paní Havlíčková nedbale položený na nočním stolku, se také přesunul do vlastnictví Emila Noty.

Suma sumárum, než Emil došel k předposlední prohlídce u pana Slavíka, měl ve svých kapsách šperky, malou elektroniku a hotovost v hodnotě zhruba čtyřiceti tisíc. Nově nabytý majetek si uložil do kožené tašky ve svém pokoji a vydal se přes náves k panu Slavíkovi.

Dům rodu Slavíků byl dlouhý skoro třicet metrů a široký osm, patřil tedy k těm největším z obce Straky. Měl krásnou žlutou omítku, nemohla být starší než pět let. Místností měla osm, kuchyň, koupelnu se záchodem, spíž, obývák, ložnici, předsíň a dva obytné pokoje navíc. Kdyby měl Emil Nota opravdu zájem koupit ve Strakách nemovitost, musel by uznat, že tahle je nejlepší. Ovšem k jeho účelům se hodila nejméně, byla prázdná. Žádný nábytek ani jiné vybavení, jen holé zdi.

Po velmi rychlé prohlídce, což Slavíka mírně překvapilo, ale řekl si, že má Nota určitě zájem, Emil poděkoval a ujistil Slavíka, že má určitě zájem. Pouze ze zdvořilosti musí navštívit i poslední prohlídku, kterou má na programu. Slavík si promnul ruce a vyprovodil Emila z pozemku.

Poslední prohlídka se měla konat hned vedle Slavíkova domu, u jeho sousedů Maříků.

Vešel do dvora skrze velká kovová vrata. Ocitl se na betonovými dlaždicemi vydlážděné verandě, která sahala od začátku domu až k jeho konci, kde se napojovala vysoká zpola dřevěná stodola.

Přivítal ho Mařík se ženou a dcerou, která byla o patnáct let starší než on. V domě toho moc nebylo, přesto se mu podařilo ukořistit zlatý prstýnek. Zajímavější to pro Emila Notu začalo být, když i s Maříkem dorazili do posledního pokoje, kde u stolu seděla mladá dívka. Byla k nim zády, takže první, co Emil viděl, byly její dlouhé hnědé vlasy, které volně stékaly skoro až k jejímu zadku. Otočila se, když je slyšela přijít. Emilovi se tak naskytl pohled na krásnou kulatou tvář, malá očka plná zelené barvy, nos, který vzdorovitě trčel do prostoru, ale nebyl příliš velký, a rty, které obepínaly dvě řady perfektně bílých zubů.

„Dobrý den,“ řekla a postavila se.

Nebyla moc vysoká, ale také žádné mrně. Na jednom rameni jí spočívala část vlasů a putovala dolů, kde opisovala tvar jejích prsou, takových, jaké byste u maximálně dvacetileté dívky čekali. Byla štíhlá a ty nohy, Emil si jen nerad uvědomil, že zírá příliš dlouho.

„Dobrý den,“ odpověděl jí a přistoupil k ní s nabídkou podání ruky, „jmenuji se Emil Nota.“

Ladně se jeho ruky chopila a stiskla.

„Já jsem Karolína Králová.“

Mařík, kterému celá situace přišla podezřelá, ale nechtěl být nezdvořilý a přijít o kupce, se mezi ně vmísil.

„To je má vnučka, studuje medicínu,“ uvědomil si, že tomu moc nepomohl, a dodal, „tohle je poslední pokoj, co tu máme. Nedáte si kávu?“

„Ano, rád.“

Odcházeli z pokoje a Emil se ještě jednou lačně podíval směrem ke Karolíně, ta se cudně odvrátila, ale na tváři se jí objevila růžová barva.

Když se posadil k jídelnímu stolu v malé kuchyňce, odložil si mobilní telefon a peněženku na stůl, aby mu nepřekážely v kapsách. Káva byla velmi dobrá, čerstvě umletá. Dopil a dal se na odchod. Mařík mu ještě zběžně ukázal stodolu, ani nešli dovnitř a vyprovodil ho ven.

Emil šel pomalým krokem k hospodě, a když byl uprostřed návsi u malé teprve před pár lety vysazené lípy, uslyšel své jméno.

„Pane Noto, pane Noto, počkejte!“ volala na něj Karolína Králová, běžíc přes náves.

Počkal, až dojde těch pár posledních kroků.

„Zapomněl jste si tam věci,“ podala mu peněženku a mobil, které tam prozíravě nechal.

„Díky, Karolíno?“ zeptal se, i když si přesně pamatoval i její příjmení, čísla a jména byla jeho parketou.

„Mhm jsem Karolína, tak já už půjdu.“

Už se otáčela k odchodu, ale Emil ji jemně chytil za paži.

Po návsi zrovna procházela paní starostová. Tlačila vedle sebe kolo naložené nákupem. Dalo by se říct, že zírala směrem k Emilovi a Karolíně, kteří stáli pod lípou a bavili se. Nevšímali si jí, což vzápětí potvrdili polibkem, jež si vyměnili. Paní Hotová z toho opravdu v momentě byla hotová, ale když viděla, že se Karolína od Emila odtrhla a utíkala domů, trochu se uklidnila. Stále však převládal úžas.

Emil si své divačky všiml a pozdravil ji pokývnutím hlavy, víc drzosti už v sobě nenašel.

6

Jelikož ve Strakách se informace šíří světelnou rychlostí, dozvěděla se paní Havlíčková od paní Horálkové téměř okamžitě, že se jí ztratila brož po matce a stříbrný náramek. Paní Havlíčková se na oplátku svěřila, že postrádá prsten, o penězích zatím nevěděla.

Strakovský informační tok to odpoledne běžel naplno. Každý nově připojený uživatel se po příjmu zpráv o ztrácejících se cennostech šel přesvědčit, jestli náhodou i u něj doma nebyl zloděj, straka. Valná většina lidí potvrdila zbytku, že postrádá to či ono, až pan Hot, jehož žena hledala tři zlaté řetízky, zavelel a svolal na večer do hospody obecní poradu, přijít může každý.

Emil Nota měl na večer vlastní plány a o nějaké poradě neměl ani tušení.

V devět hodin Emil Nota dovečeřel, převlékl se a odešel z hospody. Kdyby se rozhodl dát si před hospodou ještě cigaretu a o pár minut se zdržet, možná by se vyhnul všem následujícím problémům, ale Emil byl příliš natěšený, než aby se zdržoval.

Pět minut poté, co odešel, do hospody přišel pan Havlíček, Mařík už byl vevnitř. Následoval starosta Hot se ženou, Slavík a všichni další, co se cítili být okradeni tajemnou strakou.

„Zahajuji mimořádnou poradu obce Straky,“ promluvil starosta a dosavadní hluk, který plnil hospodu, se nijak nezmírnil.

„Noták!“ dodal Havlíček.

Nebylo to sice ticho, co nastalo, ale blížilo se to k němu.

„Takže, všichni víme, proč tu jsme. Mojí sta… ženě se ztratili tři řetízky a…“

„No jenom o ní tu přece nejde,“ přerušila ho Havlíčková.

„Necháš mě domluvit?“ pokáral ji starostovským tónem, „a také dalším lidem se v poslední době ztratily cennosti. Myslím…“

„Šest tisíc a prsten,“ přerušila ho Havlíčková znova.

„Ty sis syslila šest vočí a nemohla mi dát stovku na pívo?“ ozval se dotčený Havlíček.

„To teď přece nebudete řešit, vždyť tu máme…“

„Protože tě znám, to by ani náhodou nezůstalo u stovky,“ ohradila se Havlíčková.

„Nechte toho sakra. Máme tu důležitější záležitost na to, na vyřešení. Hlavně si musíme určit, dozvědět se, kdy to začalo. Od kdy vám ty věci chybí?“ mrštil otázku do davu, který se po ní hladově vrhl.

Odpovědi střídaly pokřiky a dohady, ženské na sebe pokřikovaly, chlapi jen vyděšeně zírali a usrkávali pivo. Nakonec se dohodli, že to začalo maximálně předevčírem, protože Hotová jeden z těch řetízků nedávno měla na sobě.

„Tak to bychom měli. Co dál… někdo nápady? Kdo, kdo by to mohl bejt? Ten zloděj?“ termínu straka se záměrně vyhnul, i když to bylo první, co mu vytanulo na mysli.

„Nebyl to někdo z Vedlejších?“ navrhl Slavík. Myslel tím obyvatele nedaleké a do jisté míry konkurenční vesnice.

„No možná, ale proč by do toho někdo šel v takovým množství? V tom jsou věci skoro za šedesát tisíc,“ namítl Mařík.

„Jako bys je neznal, ty Vedlejší,“ přidala se Maříková ke Slavíkovi.

„Počkat,“ získala si pozornost Slavíková, mimořádně chytrá žena, bohužel ke kráse měla daleko, „jak dlouho je tu ten Nota?“

„No asi tři dny,“ odpověděl hostinský.

„Ale s tím dej pokoj, to je slušnej chlap,“ ozval se Slavík s jistotou zisku v hlase, která ho povzbuzovala.

„No něco na tom je, vždyť o něm nic nevíme,“ přitakal Havlíček.

Slavík se na dědka naštval, protože měl za to, že se ho snaží připravit o obchod a kupce mu odehnat, když jemu se ho nepodařilo získat.

„To se dalo čekat, že?“ dožadoval se Slavík podpory osazenstva hospody, „dyž starej Havlíček nedostane, co chce, tak to nemůže mít nikdo, že?“

„Buď zticha ty vrabčáku,“ postavil se za přítele Mařík, „dyť má pravdu, nikdo ho neznáme, byl u nás u všech a…“

Většina zúčastněných se nespokojeně ošívala, když mělo vyjít najevo, že s ním jednali všichni a přitom všem tvrdili, že prodávat teda rozhodně nemají v zájmu.

Starosta Hot, také zostuzen, avšak opřen o vážnost svého postavení promluvil:

„A byl to on, teď to vidím. Musíme si ho sem zavolat a předat ho policii. Určitě je to podvodník, houby pražskej bankéř.“

„Kde vlastně je?“ zeptal se Mařík.

„No asi u sebe v pokoji, kde jinde?“ řekl Pepík, hostinský.

Zhruba pět dobrovolníků s ostrými lokty v čele s Hotem se vydalo do patra, nalézt pachatele, straku.

Otevřeli pokoj, ale ten byl prázdný, nikde žádná zavazadla i postel byla ustlaná.

„Von tam není…“ pronesl zoufale Havlíček, když se vraceli dolů.

„Já vím, kde bude,“ ozvala se Hotová a získala si tak uši všech svých spoluobčanů, „odpoledne jsem ho viděla, jak se mucká s Karolínou Královou, přímo na návsi pod lípou!“

„S naší Kájou?“ vykřikl Mařík.

7

Emil a Karolína leželi na dece, kterou si rozložili na hromadě sena v patře stodoly. Oba byli nazí, zpocení a udýchaní. Přišel čas na rozhovor po sexu. Pro Emila to nebylo poprvé a rozhodně ani naposledy, Karolína ještě podobný rozhovor nikdy nezažila, ale to, co k němu vedlo, se jí líbilo.

„Cítíš, jak to fouká?“ okomentovala Karolína jemný větřík, který jim osahával těla.

„Jo,“ usmál se, „je to příjemný.“

„Já, chtěla jsem…“ začala, ale v půlce věty to vzdala.

„Co, cos chtěla?“

„Poděkovat,“ při tom se začervenala.

„Proč bys mi,“ zasmál se z čirého pobavení nad nezkušeností dívky, která ležela vedle něj, „vždyť já jsem ti nic nedal,“ zase se trošku uchechtl, „spíš vzal, ne?“

„Nech si toho,“ překulila se na něj a cítila teplo jeho těla, jak se jí skrze prsa dostává do těla, „mluvím vážně. Já se tu vždycky tak…“

„Hlavně mi neříkej, že se tu nudíš, protože to bych ti nevěřil. Tady ve Strakách,“ nyní se od srdce rozesmál.

Smála se s ním a laškovně ho praštila do hrudi.

„Pitomečku.“

„Co?“ zvýšil hlas naoko nazlobeně.

Převalil se na ni, políbil ji. Smáli se. Pak Karolínu čekal druhý sex v jejím životě.

A zatímco ze stodoly se ozývaly táhlé steny a vzdychy, z hospody na náves se vyhrnul chuchvalec rozzuřených vesničanů. Starý Mařík, Karolínin děda, byl rozpálen do běla. Neměli sice louče a vidle, jako by šli na Frankensteinův hrad, ale zato byli vyzbrojeni davovým šílenstvím a skupinovým hněvem, což v dnešní době vidle i louče plně zastoupí.

Šli přes náves, pomalu, ale stejně to vypadalo, že spěchají. S křikem rozrazili plechová vrata, která vedla do Maříkova dvora. Vběhli do dvora, po krátké zastávce, kdy se zjistilo, že je zamčeno a Mařík odemykal, pokračovali do domu. Kdyby Maříkovi tehdy došlo, že zamčený dům znamená, že v něm nejspíš nikdo nebude, a nehledal by tedy v něm, možná by byli Emila Notu chytili.

Ten však, pohroužen do své práce a záhy vyrušen kraválem na dvoře, hledal druhou botu a triko. Karolína celá vyděšená a zároveň rozpálená nedokončenou vášní, zírala škvírou mezi prkny na dům, ve kterém se postupně rozsvěcela a zhasínala všechna možná světla. Byla stále nahá, ani nemyslela na nějaké oblečení, Emil už se však dával na útěk.

„Počkej, kam chceš…“ volala, nebo šeptala?

„Ty jsou tu kvůli mně, já jsem… No to je jedno, musím jít, ahoj,“ skončil Emil a začal slézat po žebříku dolů.

Karolína celá rozčarovaná a zamilovaná nemohla uvěřit svým očím. Milence jí honil dav, toho milence, který je bohatým Pražanem, který si chtěl koupit jejich dům. Probrala se, když viděla jeho záda, jak opouštěla prostor stodoly.

„Počkej,“ hlesla a uvědomila si, že je nahá.

Nemohla ho přeci honit po návsi s holým zadkem, to by nebyla o nic lepší než ta banda v chalupě. Rychle si natáhla kalhotky, které se jí okamžitě přilepily na mokré tělo, a tílko. Pomaličku slezla po žebříku dolů, protože se od malička bála výšek.

Vyběhla na dvůr, Emila už nezahlédla, zato dav, který pořádal nájezd na její domov, si zrovna uvědomil, že uvnitř Emila nenajde, a vydal se zpět na dvůr. Rychle se vrhla do stínu stodoly. Chtěla by se vrhnout za Emilem, ale ta banda tupých vesničánků jí bránila. Sice byla docela odvážná, ale na to, aby polonahá pobíhala před celou vesnicí, už neměla. Vylezla znovu na seno a sledovala dvůr a náves. Měla za to, že Emila vidí, jak prchá, ale spíš to byl jen nějaký keř, který se zmítal v dálce ve větru. Dav se stále nemohl rozhodnout, kam se vydat dál.

Emil, který tyto události z části předvídal, nešel zpět do hospody, nešel zaplatit účet a zavolat si taxi, jak zněl plán A. Místo toho šel do nízké dřevěné kůlny, která postrádala jakoukoliv formu zajištění proti zlodějům. Otevřel dveře, které drhly o hliněnou podlahu, a vešel dovnitř. Sáhl do kapsy kalhot pro mobil, aby si posvítil, ale nenašel ho.

„Sakra, vždyť ho mám vždycky,“ už sahal do druhé, „tady,“ pak i do zadních, „v týhle.“

Dav už se rozhodl a dal se na náves. Karolína klouzala po seně, chystala se také pryč. Něco tupě bouchlo o prkna, která tvořila podlahu pro seno. Šátrala u žebříku a našla cosi hranatého. Mobil. Rozsvítila ho a na tapetě byly hodiny a fotografie nějakého lesa.

Vzdal pátrání po mobilu a po slepu našel svůj kufr a tašku. V kufru bylo jen oblečení, se kterým se teď nemělo cenu tahat. Vzal jen koženou tašku, jejíž řemen si přehodil přes rameno.

Vyplížil se do černé noci a spolu se svědomím a oblečením nechal ve Strakách i Karolínu.

Tagged:

Napsat komentář