2.6.2018 Ink

Strach ze svobody

ilustrovala Barbora Jedličková

_________________

Blance se zdá sen. Je nahá uprostřed davu, už zase.

Nikdy by ji nenapadlo, že by se takové situace měla bát, dokud jí to nebylo řečeno. Babička jí v období dospívání vysvětlila, že lidské tělo je ovládané hříchem a právě tak s ním musíme nakládat. Blanka si ani nestačila všimnout momentu, kdy z malé holčičky vypučela v dívku, a to byla pro babičku právě ta svízel. Ta si toho všimla velice dobře. Blanka si pouze povzdychla nad faktem, že musí vyhodit svá oblíbená trička a mikiny, protože rukávy, které byly dříve až přespříliš dlouhé, jí nyní vytvářely takzvaný hodinkový rukáv, a to se u mikin prý nehodí. Nevěděla přesně proč, ale Blanka teď už nesměla ležet pod velkým platanem na zahradě jenom v kalhotkách a už vůbec ne na zádech. Nesměla si protahovat záda nad večeří u jídelního stolu, to se pak setkala s babiččiným káravým pohledem. Nesměla skákat na strýčka Antonína tak jako dřív, když si hráli na přepadení medvědem. Tyto svobody a pošetilosti byly kýmsi vyměněny za podivné povinnosti. Podle Blanky bylo nejhorší dospěle-tělesnou povinností držet stále nohy u sebe.

Nyní Blanka stojí uprostřed davu – dětí s cukrovou vatou a balónky, děvčaty s vystřelenými papírovými růžemi, chlapci, co ještě z pušky nevystřelili i těmi, kteří už si hrdě s bradou nahoru kráčí vedle svých vydobytých dívek, lidí veškerého věku a dobře se bavících – už zase nahá. Od té doby, co ji babička upozornila, že sen o vlastní nahotě uprostřed houfu lidí je nejhorší ze všech typů snů, opakoval se Blance tento motiv pravidelně.

Říká se, že sen skončí, když si spící uvědomí, že se nepohybuje v bdělém světě reality. Pro Blanku toto martyrium však nekončilo, ba naopak. Tenhle sen nikdy neskončí, dokud ho nevyřeším, pomyslela si Blanka. Podívala se na své nahé tělo, neměla boty, ale ani tak necítila chlad. Když vzhlédla zpátky, zjistila, že si jí nikdo ani nevšimnul. Rozhodla se požádat o pomoc kolemjdoucích a ptala se jich na příčinu děsu, který ji měl hned na začátku snu posednout, ale který se nedostavil. Lidé krčili rameny, kroutili zamyšleně hlavou a dávali nejrůznějšími grimasami najevo svou nevědomost. Poté k Blance přistoupila malá holčička v kanárkových šatech, Blanka měla pocit, že by se měla jmenovat Erika nebo snad Ericha, a popadla o několik hlav vyšší ženu za malíček. Blanka se k Erice sklonila a ta jí cosi pošeptala do ucha. Klidný a jistý výraz dívenky Blanku přesvědčil, že o pravdivosti toho, co jí právě předala, není žádných pochyb. Když potom konečně ze snu odcházela po asfaltové silnici a bosa, opakovala si pro sebe potichu: Možná mají lidé jen strach ze svobody.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *