Uschlý listy praskaly pod mýma podrážkama a křupavej zvuk se odrážel o vysoký zdi paneláků nade mnou. Útlý krky lamp se houpaly ve větru a skleněný bulvy měly plný horkýho žlutýho světla. Každý z těch jejich zářivých očí bylo docela drobný, ale v celým městě jich bylo tolik, že zvládly z nebe smazat skoro všechny kruhový tečky hvězd, a tak místo černočerný kupole propíchaný zářivejma bodama bylo vidět jenom plátno zamazaný namodralou barvou bez kontrastů a kulatým, bledým Měsícem.
Sídliště bylo jak velký foremný zvíře zkamenělý uprostřed spánku, vešel jsem do jednoho z vchodů a teplej vlhkej vzduch na mě dejchnul svojí komunální bezcenností. Výtah mě vynášel hrtanem vzhůru, vystoupil jsem mezi druhým a třetím krčním obratlem a odemknul jsem dveře, zul si boty a vešel domů. Venku zářily a blikaly okna bytů na druhý straně bloku, docela radostně a rozjíveně, protože byl pátek a celá ta obytná fosílie měla radost, že se jednou za tejden může bez výčitek oddat barvám a hlukům dle svý libosti.
Vevnitř byla zima, rychle jsem položil na gramofon desku, která zanedlouho naplnila oba pokoje hutnýma, teplýma tónama. Chvíli jsem si ohříval dlaně nad rozpalujícím se vinylem, kterej se pod jehlou kroutil a natáčel. Měl jsem hlad, a tak, jakmile jsem se trochu zahřál, nakrájel jsem rajčata na drobný kusy, smíchal je s hovězím masem, který bylo celý strakatý a tuhý, a s konzervou fazolí a tabulkou čokolády jsem to všechno začal dusit a vařit. Z pánve stoupala vůně tuku a zeleniny, srážela se pod stropem s basovejma groovama, který teď byly docela cool, a na zem začaly kapat kapičky plný chutě, a tak jsem pod ně položil hlubokej talíř a tu pulsující šťávu chytal do něj.
***
Maso konečně začalo vypadat, jako že se bude rozplývat na jazyku, a tak jsem ho rychle snědl, zapíjel jsem ho studeným pivem a když už na mě zíralo jenom dno talíře, praštil jsem ho přes rypák talířem druhým, tím, do kterýho jsem nachytal všechnu tu hutnou, ledově chutnou šťávu, a snědl jsem jí s chlebem. Neměl jsem připravenej žádnej další chod, a tak jsem oba šklebící se talíře hodil o zem a jejich obličeje se s jekotem rozletěly do tisíce směrů. Smetl jsem střepy na lopatku a zahodil je do koše. Do mikrovlnky jsem vložil papírovej pytlík plnej třesoucích se kousků kukuřice. Jakmile jsem troubu zapnul, začaly vyděšeně ječet, načež jim začaly praskat hlavy, a jejich mozky okamžitě tuhly v chutnou, slanou skořápku.
Zatímco se pokojema začala linout vůně popcornu, připravoval jsem projekci, zaostřil jsem promítačku, na bílý stěně přede mnou se objevil rudej čtverec a ostrýma rohama uloupnul kousek omítky. Zapojil jsem zvuk a připravil kotouč plnej obrazů, který jsem si chtěl přehrát. Byl to italskej film z šedesátejch let, krásný černobílý lidi se v jednotlivých okýnkách pomalu připravovali na představení, některý se před zrcadlem líčili, jiný si se scénářem v ruce opakovali repliky. Zacvaknul jsem film do mechanismu promítačky a když byli všichni připravený a stačilo zmáčknout play, donesl jsem si na gauč popcorn a zahloubal jsem se do příběhu.
Z lahve jsem upíjel pívo a v puse mi křupaly hlavy kukuřic. Manželská dvojice byla zrovna na návštěvě u svýho umírajícího přítele, podezíral jsem manželku, že s ním měla něco víc než přátelství, když s brekem utekla před nemocnici, zatímco její manžel kráčel po chodbě od vyhasínajícího člověka a do pokoje ho vtáhla krásná nymfomanka a začala ho líbat, načež do pokoje vtrhly sestřičky a vyrvaly ho z toho mocně roztouženýho objetí, a on se pak manželce v autě přiznal, že se zachoval jako zmrd, a ona mu řekla, že to dá rozum, když mu v pokoji umírá kamarád, a ať na to zapomene.
Obrazy byly krásný a děj tekl, rakety lítající do vzduchu, trať zarostlá plevelem, kabaret a pak party na počest vítěznýho dostihovýho koně. A tam byla ona. Chutná, mladá, mocná a křehká Monica Vitti ve svý černobílý nádheře, stranou ostatních, a všiml si jí i ten manžel a dal se s ní do řeči. A z jeho slov sršel sex a bylo to všechno jasný, byl to spisovatel a měl auru, kterou obmotával kolem rtů tý částečně ale ne docela netečný mladý slečny, a pak jí políbil, zatímco jeho žena si v prolínajících scénách našla jinýho muže, kterej jí zachránil před deštěm a unes do svýho dozajista rozehřátýho auta.
A pak přišel obraz, ve kterým se potkala Monica Vitti s manželem i manželkou, tý manželce sušila vlasy a tomu manželovi říkala, že je leccos, ale ne rozvracečka rodinných krbů. A tak tam stála, sama a zklamaná, zmatená a přece s hranama ostrýma a výraznýma, ty dva manželé na ní koukali trochu z kopce, kterej pod nima navršil věk a všechno zklamání těch dlouhejch let a toho jednoho večera, a přišlo mi to docela nefér, protože Monice ublížili, postavili ji mezi sebe a místo toho, aby zničili to mezi sebou, tak se snažili zničit ji.
A tak jsem zastavil film, obraz se cukal na zdi, a já skočil dovnitř, přistoupil jsem k tý nádherný, ztuhlý slečně, stála před oknem za kterým se rozednívalo, paprsky vycházejícího slunce barvily nebe do šeda – byl to ten moment, kdy si člověk uvědomí, že večer skončil a nepřinesl nic dobrýho, jenom další ráno – a já jsem jí svojí koženou rukou chytil za tu její černobílou, a šeptal jsem jí do ztrnulýho ucha „máš hrany, to je hlavní, nemůžeš bejt přeci tak docela strašlivá, i když to říkáš… víš, můžem spolu utéct, můžem se vzít, budu tě milovat a ty budeš milovat mě, protože jeden o druhým budem vědět, že jsme rozbitý a ztracený, udělám ti dítě a budem ho spolu vychovávat, malou Julii nebo Giovanniho, budem spolu sedávat po večerech za stolem a dohadovat se o hypotékách, budem nudný a praktický a víkendy budem trávit s párama, který nám v tom budou podobný, ale vždycky jednou za čas uklidíme Vašíka a Marušku k prarodičům a zajdeme na starej italskej film, a pak si lehnem doma na postel a hrozně se spolu vyspíme,“ a chtěl jsem jí políbit, ale její rty byly studený a chutnaly po chemikáliích z vývojky. Podíval jsem se jí do šedivejch očí, a když jsem se pozorně zakoukal do jejích zorniček, rozeznal jsem v nich odraz kamery. Monica koukala směrem na mě ale jako by mě neviděla, nic neříkala, jenom se skoro neznatelně chvěla, a mně začlo bejt trapně, s poklonou jsem se omluvil, řekl jsem „scusa“ a s očima sklopenýma se otočil a vyskočil z filmu, přistál jsem zpátky na gauči a nechal příběh plynout dál až do konce.
***
Dopil jsem pívo a odskočil si, vrátil se na gauč a otevřel jsem další. Čím víc jsem ho vypil, tím míň mělo chuti, ale bylo už pozdě večer a já nepil pro chuť, ale ze setrvačnosti.
Natáhnul jsem se na pohovku, měkký polštáře se mi obtočily kolem těla, s námahou jsem z nich vysvobodil ruku a nahmatal promítačku, a jak jsem vyměňoval filmový kotouče, všimnul jsem si, že na stěně zůstala silueta tý mladý krásky z filmu, asi jak jsem na její černobílou působil zblízka barvama svýho těla, a tak tam byla, se zádama unaveně zakulacenýma, aniž by jim to ubíralo na půvabu, a s prstama něžně visícíma ve vzduchu. Chvíli jsem ten její obtisk pozoroval, představoval si jí celou rozechvělou a nádhernou.
A pak jsem pustil další film, byl to animáč, barevný obrazy rychle blikaly na stěně, střídaly se a pointa se sypala za pointou. Dopil jsem pívo, stáhnul ruku zpátky pod polštáře a nechal jsem se docela pozřít pohovkou.