20.5.2018 Ink

A mamince vezmi kytičku…

 

I.

A mamince vezmi kytičku.

Jo, přesně tohle mi včera říkala Kristýna.

Včera, než jsme se rozloučili.

Dnešek se zdál tak daleko!

Tak daleko, že jsem všechny prachy propil.

Kytička pro maminku asi nebude.

Zato byla parádní kalba. Ukončili jsme jí s Milanem až nad ránem. U něj v bytě. Poslední flašku jsme teda nedopili…

Ale kytička pro maminku asi nebude.

Srát na to. Dyť je ráno a poprava v podobě setkání s Kristýninou rodinou se chystá až na odpoledne. Proč vlastně musí celá tahle šaškárna proběhnout? Nebo spíš – jak jsem se k tomu mohl, proboha, uvolit? To mě natolik zlákala vidina jídla zadarmo? Ach jo… Co jsem to udělal?

Ale srát na to. Je ráno a my s Milanem v klidu rozdýcháváme včerejší najt.  

„Seš taky už vzhůru?“ ozve se Milan, i když předem ví odpověď.

„Jo,“ dodávám pro formální úplnost.

„Óká, tak jdem něco posnídat, ne?“ navrhuje parťák.

 

II.

Po snídani dopíjíme zbytky vína ze včerejška, k tomu posloucháme naše oblíbený Babyshambles. Zrovna hraje Fuck Forever, když mi začne zvonit telefon.

„Ahoj, drahý,“ ozve se Kristýnin hlas.

„Ahoj,“ odpovídám a naznačuju Milanovi, ať muziku krapítek ztlumí.

„Před refrénem? Naser si!“ zařve Míla a ohulí bedny.

Musím uznat, že má pravdu, nicméně kvůli tomu přeslechnu, co říká Kristýna.

Moje uši zaznamenávají až když řve: „MÁŠ TU KYTKU?“

„Ne, nemám,“ odpovídám. Taky křikem.

„Tak ji sežeň.“

„Neseženu. Nemám prachy.“

„Jak to?“

„Prochlastal jsem je.“

„Aha. Tak já to zařídím. Ve dvě na zastávce,“ kapituluje Kristýna.

 

III.

Přicházím pět minut po druhé.

Kristýna mi do ruky vráží cosi s růžovým květem.

„Růžová pro maminku. Růžová je taková decentní,“ vysvětluje.

Kývnu hlavou.

„A bílá pro mě. Bílá je něžná… Jo a děkuju!“ dodává Kristýna.

„Za co?“

„Za kytičku k narozeninám,“ odhaluje svým úsměvem sarkasmus.

„Ty máš narozeniny?“ nenechávám se rozhodit.

„Jo.“

„Ahá. Tak proto tahle šaškárna!“

 

IV.

Vcházíme dovnitř. Klasická snobská restaurace.

Z peněz, co tu stojí polívka, bych vyžil tejden. Možná dva.

U stolu už dřepí pan otec – hlava rodiny, matinka – dostává kytičku, Kristýnin bratr a jeho přítelkyně – ty nedostávají nic.

Pokud nebudeš tázán, drž hubu, projede mi hlavou poučka číslo jedna.

„A to je film, ta Božská komedie?“ slyším hlas, který, jak později zjišťuji, patří přítelkyni Kristýnina bratra.

Drž hubu.

No tak.

Drž hubu!

„Božská komedie je zásadní básnická skladba. Zná ji každý. Respektive skoro každý,“ uklouzne mi, aniž by racio mohlo zasáhnout.

Tohle jinak nešlo…

Tohle byl reflex.

Pak naštěstí jen přežvykujem.

Stejky. Platit jeden, tak jsem tři měsíce o chlebu a vodě.

Slova. Vnímat je, tak následující tři měsíce asi stejně strávím mlácením hlavou o zeď…

Už se zdá, že to skončí.

Další tři týdny se budu moct hrdě bít v prsa a hlásat: „Zvládl jsem to!“

Pak se ozve Kristýnin bratr: „My vás vlastně dneska už viděli… Kristýnka ti předávala nějakou kytičku…“

„A byla růžová, přesně jako tahle,“ kývne otec hlavou na vázu uprostřed stolu, kde sídlí cosi s růžovým květem a cosi s bílým květem.

Už nikdy nebudu pokrytec.

Tagged:

Napsat komentář