11.5.2018 Ink

Pozemek na stráni – III. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Vzbudil mě řev cirkulárky. Tak akorát. Hodina do setkání s makléřem. První, na koho jsem po probuzení pomyslel, byl Richter. Až poté Helena. Vyčistil jsem si zuby, oblékl se, sbalil pár svých věcí, urovnal peřinu a odešel na snídani. To všechno tak plynule a v klidu, jako kdyby se jednalo o každodenní rutinu.

Zbývala půlhodina. Sedím v autě před penzionem a přemýšlím. Mám před sebou úkol, který je důležitý a který musím jako hlava a zároveň zástupce rodiny splnit. Stačí jen prohlédnout s makléřem pozemek, prohodit pár vět a domluvit se, kdy podepíšeme smlouvu. Pak můžu okamžitě odjet domů za Helenou a za Eliškou. Nic, co bych nezvládl. Je to prosté od samého začátku.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a vycouval z parkoviště.

Makléř stál u polepeného auta.

„Pan Vítek, že. Těší mě, Novotný,“ řekl a potřásli jsme si rukou. K vlídnému tónu jeho hlasu precizně seděl i vlídný výraz v jeho obličeji. Nebýt mého předsudku vůči lidem, kteří se mnou komunikují čistě účelově, snad bych mu tu vlídnost i věřil.

 „Navrhuji, že necháme auta tady a dojdeme k pozemku pěšky. Je to krátká a hezká procházka.“

Souhlasil jsem.

Pan Novotný byl nezvykle výřečný i na poměry své profese. Často hovořil sám od sebe, aniž bych se ho na cokoliv vyptával, někdy s přemrštěnou familiárností, která mi ale stále vyhovovala více než trapné ticho.

„Vy jste tu už od včerejška, ne?“ zeptal se makléř.

„Ano,“ odvětil jsem.

„Chápu, chtěl jste předem prozkoumat terén,“ zazubil se pan Novotný.

Ano, to jsem přesně chtěl.

„A co na to tady říkáte?“

Co na to tady říkám? Nevěděl jsem, jak odpovědět. Nenapadlo mě jediné slovo, nebo věta, kterou bych posledním dvanácti hodinám přisoudil.

„Jo, je to tu hezký,“ utrousil jsem nakonec.

Chvíli jsme kráčeli mlčky. Minuli jsme stařenu vysedávající na lavičce před svým domem. Nepozdravila nás. Jakmile jsme se od ní trochu vzdálili, makléř spustil: „Možná to tak na první pohled nevypadá, ale místní jsou přívětiví lidé. Občas sem zajedu za jedněmi známými, a vidím, že je tu dobrá komunita a lidé se mezi sebou hodně baví.“

Místní. Taky už je trochu znám, naskočilo mi náhle. Spojují je tak nanejvýš společná traumata z dávných i nedávných dob, jsou k sobě přimknuti, ale něčím, co místo harmonie vyvolává neustálé napětí. Jsou to nositelé starých křivd, které je sžírají zevnitř, a proto na cokoliv nového hledí především nepřátelsky. Ne, už to nejsou ti lidé, které bych toužil dennodenně potkávat při procházce se psem, nebo při rituálním odpoledním nákupu v sámošce. Ta jejich děsivá záhadnost ve mně teď vzbuzovala tíseň. Nechci prolamovat jejich nedostupnost, nechci odhalovat to, co zeje uvnitř. Mám z toho strach.

Hrbolatá silnice se začala vzpínat do kopce a pozvolna přecházela ve štěrkovitou cestu. Zástavba prořídla a před námi se stále více otevírala krajina, až jsme došli na prostranství, kam domy vůbec nezasahovaly. Stáli jsme na holé stráni.

„Tak tady to je,“ řekl slavnostně makléř. „Je to jeden z mála nezastavěných kusů země, na kterém si město může dovolit novou výstavbu. Už pár let se sem snaží přilákat nové obyvatele, takové lidi jako jste vy, aby to tu trochu oživili, jenomže když je všude okolo chráněná příroda, moc možností, kde by se dalo nově stavět, není. Tahle stráň je jedna velká výjimka.“

Poslouchal jsem všechna jeho slova, aniž bych vnímal jejich obsah. Naplno mne uchvátily výhledy. Kopce se tyčily všude a město se choulilo v jejich objetí. Stáli jsme od něj poměrně daleko, přesto jsem měl pocit, že kdybych odtud mrštil kamenem, dopadl by přímo doprostřed náměstí.

„Je to nádhera,“ podotkl jsem, aby řeč nestála.

„Ano, to je. Pojďte, ukážu vám, kde bude stát váš dům.“

Následoval jsem makléře po pěšině dolů sondujíc při tom hlavou do všech stran.

„Tady,“ ukázal na travnatý kus země. „Geologický podklad celého kopce je pevný, nedávno se tu dělal průzkum, takže se nemusíte bát, že by hrozily nějaké sesuvy nebo problémy se statikou. Inženýrské sítě sem začnou zavádět ještě tenhle měsíc, městu na tom doopravdy záleží.“

Neměl jsem potřebu na jeho erudovaná sdělení odpovídat, raději jsem dál zíral do krajiny. Makléř to zřejmě pochopil a dále nepokračoval. Distingovaně popošel zase trochu dolů a nechal mě u místa, na nějž před chvíli ukázal prstem.

S rukama sepjatýma na bedrech jsem se zahleděl na ten kus země a snažil se popustit uzdu fantazii, fantazii, jež by se brzy mohla stát skutečností. Ale nešlo to. Nedaleké kopce a lesy potemněly. Najednou nebyly těmi, do kterých bych chtěl vodit dcerku na výlety, nebyly těmi, jejichž tajemství bych chtěl rozkrývat. Sálal z nich žár neznámého nebezpečí. Děsila mne představa, že tyhle kopce a lesy budu mít za svými okny. Všudypřítomná odlehlost celého tohohle kraje ztratila romantičnost. Vystřídala ji neklidná naléhavost.

Nevydržel jsem to a otočil se směrem k městu. Domy na náměstí, včetně honosného kostela, tu stály jako svědci smutných událostí. Žádnou radost nebo naději jsem při pohledu na kaskádovitou pokrývku města v srdci už nenacházel. A co hůř, ostře mě do něj bodlo, když jsem v popředí všech těch budov na samém okraji města spatřil obludnou socialistickou bytovku. Richter.

Tíha stinné minulosti na mne dosedla plnou vahou. Šedá skvrnitá clona zastřela mé vnímání. Uvědomoval jsem si to, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Šířilo se to jako nákaza.

„Mohli bychom už jít?“ zaškemral jsem hlasem vystrašeného dítěte.

„Jasně, dobře. Tak tedy zpátky k autům.“

*

Stále se na mě díval tou nezpochybnitelnou profesní přetvářkou, i navzdory tomu, že jsem posledních deset minut neřekl ani slovo. Stáli jsme každý u svého auta. On si snad chtěl ještě povídat. Já toužil zmizet.

„Doufám, že jste viděl všechno, co jste vidět chtěl. Kdybyste se ještě chtěl na cokoliv zeptat, nebo…“

„Nene, je to všechno. Moc vám děkuju za prohlídku, pane Novotný.“ Napřáhl jsem ruku a stiskli jsme si opět dlaně.

„Za málo. Jo a pane Vítek, to nejdůležitější, kdy byste se chtěl sejít na podpis té smlouvy?“

Makléř mě zaskočil. Na smlouvu jsem úplně zapomněl. „Ajo, no dal bych vám to ještě vědět mailem, chtěli bychom u toho být s manželkou společně.“

„No, dobrá, tak se mějte a šťastnou cestu.“

Přeci jen jeho maska vřelého makléře povolila, když jsme na sebe pohlédli skrze okénka. Podíval se na mě jakoby soucitně, přimknul spodní ret k hornímu a kývnul hlavou. Z města jsem odjel dřív než on.

Neohlížel jsem se a jen mechanicky šlapal na plyn a zatáčel jako nějaký bezduchý autopilot, který má v sobě zakódovaný kurs a nic víc. Jenomže jak jsem se každým kilometrem od městečka vzdaloval, prázdnotu plnila zloba s příměsí zoufalství a mysl opět zachvacovaly strastiplné myšlenky. Obrazy včerejšího dne útržkovitě naskakovaly. Jeden přes druhý. Nešlo to zastavit. Nešlo se jich zbavit.

Sedl jsem si v hospodě vedle starého muže, který si vzápětí přede všemi prostřelil hlavu. Seděl jsem půl metru od něj. Připili jsme si hnusnou vodkou. Dvojitou. Ten chlap byl podle všeho místní podivín. Měl za sebou špatnou minulost, pro níž ho většina lidí neměla ráda. Možná dokonce nesnášela. Byl oddaný minulému režimu a sloužil jako důstojník pohraniční stráže. Za jeho služby zastřelili na hranicích pět lidí, z toho jednoho mladýho kluka z nedaleké vesnice zastřelil on sám vlastnoručně. Dvaceti ranama. To všechno se stalo v místě, ve kterém chceme s Helenou začít nový šťastný život.

Cítil jsem, jak mnou zmítá chaos. Odněkud jsem vytáhl poslední hrstku rozumu a na nejbližší benzince zastavil.

Čelo zapírám o volant. Někde poblíž šumí dálnice.

Neměl jsem být nedočkavý a jezdit tam o den dřív. Neměl jsem se snažit dopředu proniknout do duše toho města. Ukázala mi za trest svoji nejstinnější stránku a já ji podlehl. Měl jsem zkrátka přijet, obhlédnout pozemek, domluvit kdy podepíšeme smlouvu a vrátit se s hřejivým pocitem, že jsem své rodině obstaral nový domov.

Svou nedočkavostí a přílišnou upjatostí jsem narušil přirozený chod věcí. Nemohlo to dojít nikam jinam než tam, kam to došlo. Selhal jsem. Selhal jsem jako hlava rodiny. Vizi, jíž jsme pracně budovali a k níž jsme se dlouhou dobu tak upínali, jsem podlomil. Holky to ještě neví, ale já už ano. Vím, že v tom místě nechci žít, vím, že tam svoji rodinu nechci za žádnou cenu brát.

Gumový potah volantu otiskl na mé čelo stigma bezradnosti. Odlepil jsem se, zašmátral v přihrádkách po telefonu a napsal Heleně: Pozemek na stráni už jsem viděl. Vše povím, až přijedu.

Zařadil jsem. Šum dálnice sílil. Splynul jsem s ním. Jel jsem. Ujížděl jsem. Obličej své ženy jsem si v tu chvíli už ani nedokázal vybavit.


Předcházející části zde: 1. část a 2. část

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *