10.5.2018 Ink

Pozemek na stráni – II. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Mezitím, co se mě detektiv vyptával, mrtvé tělo konečně zmizelo. Kdosi ho odnesl. Pro sanitáře už žádná práce nezbyla a tak odešli. Nakonec jsem v hospodě zůstal jen já společně s vrchním a dvěma muži středního věku. Trojice místních stála shluklá u stolu, kde se ten chlap zastřelil, a mě si vůbec nevšímali. Hovořili mezi sebou. Místnost čpěla dusnou, napětím prodchnutou atmosférou, kterou hospodský sytil mlaskavými údery hadru stírajíc krvavou stopu nešťastného incidentu.

Zamířil jsem k baru a sedl si tak, abych neviděl na ono místo. Na odchod z hospody jsem nepomyslel. Zůstal jsem tam. V ten moment mi na tom nepřišlo nic podivného.

„Chceš tu s něčím ještě nějak pomoct?“ zaslechl jsem hovor za svými zády.

„V pohodě, jen běžte domů, já to tu už stejně pro dnešek zavřu,“ odvětil hospodský a brzy se objevil přede mnou u výčepu. Dva muži zmizeli bez pozdravu.

Ven se mi nechtělo. Bál jsem se samoty. Mrtvý už na podlaze neležel, a tak tíseň s děsem trochu opadly. Vystřídala je opět znovuzrozená touha zabřednout do hovoru s někým místním a hostinský byl poslední příležitostí.

„Budu to tu zavírat,“ zopakoval vrchní.

„Můžu ještě poprosit o něco k pití? Ne nic tvrdého. Stačí třeba kola,“ poprosil jsem ho. V jeho tváři se poprvé mihl náznak vlídnosti, úsměv to však nebyl. Slazený nápoj pohltil hořkou pachuť tlející v mé puse. Kdyby nebyl tak ledový a napěněný, vypil bych ho jedním hltem.

„Takže vy nejste odtud.“ promluvil hostinský.

„Nene, jsem tu…na výletě,“ opáčil jsem váhavě.

„Ste si nevybral moc dobrej čas, ani místo.“

„To teda ne,“ přiznal jsem.

Vytáhlý šlachovitý chlápek za barem přikývnul a dál máchal ulepené půllitry ve špílboji.

„Já si říkal, kdo by si připíjel zrovna se starým Richterem.“

„Vy jste ho znal?“ zeptal jsem se a vzápětí mi došlo, jak hloupě ta otázka zní.

„Tak tady se známe všichni. Bohužel.“

„Proto se na mě lidi tak divně podívali, když jsem si k němu přisedl?“

Hostinský mlčel. Špinavou utěrkou otíral válcové sklenice a sázel je vedle sebe na polici. Nechtěl jsem působit příliš zvídavě, proto jsem čekal, dokud se nerozmluví sám.

„Když si to tak vezmu, tak se od chlapa, jako byl on, dalo něco podobnýho čekat. Jen by mě nenapadlo, že to udělá tady přede všema. Ještě, že tu nebyly ženský nebo děti. Z Richtera jsem nikdy neměl dobrej pocit a asi ani nikdo jinej v tomhle městě. Byl to takovej ten samotářskej podivín, kterej nikoho neměl rád a nikdo taky neměl rád jeho. Kolikrát mu to lidi dávali dost najevo. Možná nakonec můžeme bejt fakt rádi, že tu pistoli nenamířil na někoho z nás.“

„Stejně je to šílený, takhle si vzít život.“

„Na něj to šílený nebylo, to mi věřte, navíc k tomu měl dobrý důvody.“

„Jaký?“ nechápal jsem.

„Asi hlavně ta jeho minulost, kvůli který ho všichni nesnášeli.“

„Dělal něco za komančů?“

Hostinský se pousmál. „Nojo, vy vlastně nejste místní.“ Přerušil úklid a narudlými klouby, které čouhaly z ochlupených hřbetů jeho dlaní, se opřel o dřez.

„Richter dělal od sedmdesátejch let u pohraniční stráže. Dokonce snad velel jedný četě, protože byl už od mládí poměrně zarytej komunista. Stanoviště hlídek sice byly od města vzdálený na kilometry a navíc schovaný někde v horách a v lesích, ale události, který se tam děly, si sem vždycky brzo našly cestu. O Richterovi a jeho četě se mluvívalo nejvíc, protože on a všichni ty kluci, co pod ním sloužili, pocházeli odsud. Takže kdykoliv tam došlo k nějakýmu průseru nebo hádce, tak o tom celkem brzo vědělo celý město. Během těch let, kdy Richter dělal pohraničníka, zastřelila jeho četa pět přeběhlíků, což je docela dost, poněvadž v tý době se narozdíl od padesátejch let už tolik nestřílelo. Myslím si, že to není úplně náhoda, že se to stalo zrovna pod jeho velením. On byl fakt hodně přesvědčenej komouš, a jak říkám, celkovej podivín, kterej moc láskou k lidem nevoplýval. Tehdy, když se občas vracel do města, mu ale nikdo nic najevo nedával, dokonce měl několik známejch, ale fakt málo, většinou to byli taky nějaký papaláši nebo esenbáci. Pamatuju si, jak jsme se jako malí kluci báli toho jeho zamračenýho obočí.“

Vrchní hleděl při svém vyprávění mimo. Občas prohrábl splihlý vlasový porost, jakoby si nechtěl přiznat, že o něj postupem věku přichází. Výraz měl podivně bezvýznamný a nezaujatý, podobný tomu, který držel na tváři starého Richtera v posledních chvílích jeho života. Je to snad nějaký místní rys?

Příběh muže s tajemnou, a zjevně nepěknou minulostí mě fascinoval. A také děsil. Poznal jsem mnoho hrůzostrašných lidských osudů a dozvěděl jsem se o mnohem horších lidech, než byl zrovna tenhle Richter, ale jeho příběh se mě přímo dotkl. Na chvíli jsem zapochyboval, zdali ho chci slyšet celý, protože hostinský se evidentně chystal pokračovat, nebo jestli mám okamžitě vypadnout a snažit se odnést si z tohoto šíleného večera už co možná nejméně zážitků. Zvědavost nakonec převládla.

„Myslíte, že Richter ty lidi nechal zabít schválně?“ zeptal jsem se.

„Nedivil bych se,“ odvětil vrchní a chvíli zase mlčel.

„Nejhorší byl ale ten případ s klukem z nedaleký vesnice. Ten byl poslední, kterýho na hranici zastřelili a zastřelil ho právě Richter. Dokonce to vyšetřovala vojenská policie, protože ten kluk nezemřel přímo při přechodu hranice ale nějakejch pár set metrů před ní, kde pohraničníci ještě měli jiný možnosti zakročit, než střílením. No a Richter tam do toho kluka vypálil dvacet šílenejch ran. Tvrdil, že ho přepadl při hlídkování, že na něj skočil, ale proč by proboha něco takovýho ten kluk dělal, když chtěl jen nepozorovaně utíct. Vyšetřování pochopitelně vyšumělo, protože za Richterem stáli jeho nadřízený důstojníci a nebyly dostatečně jasný důkazy, který by potvrzovaly vraždu. Několik vojáků z Richterovy čety ale po tom incidentu odešlo sloužit někam jinam. Bylo to celý divný a pamatuju si, jak to tady na všechny dolehlo. Naštěstí brzo přišla revoluce a v ní se ta atmosféra prostě nějak rozpustila, ale v lidech to zůstalo, a proto potom Richtera všichni nenáviděli otevřeně.“

„Proč odsud neodešel pryč?“ nechápal jsem. „Mohl klidně začít někde jinde nanovo, to spousta jemu podobných dělávala.“

„Nevím, asi to tak udělat měl. Zůstal bydlet v tý hnusný socialistický bytovce na okraji města a pár let po revoluci pracoval ve slévárně, to se s ním možná ještě někdo bavil, ale když odešel do důchodu, octl se v naprostý samotě.“

„A co rodina toho zastřelenýho kluka? Ti po něm pak nešli?“

„O ničem nevím. Teda jednou si na Richtera někdo počíhal před jeho barákem a musela pro něj přijet záchranka, ale to s tím asi nesouviselo. Hubu mu mohl rozbít kdokoliv z tohohle města.“

„Takže tou dnešní veřejnou sebevraždou se možná mstil,“ vyslovil jsem nahlas domněnku, která ve mne už delší dobu harašila.

„Zní to divně, ale u něj bylo možný fakt všechno. Jak říkám, nedivil bych se, kdyby si sem tu pistoli původně bral z úplně jiného důvodu.“

Srdce rozrušeně tlouklo o mojí hruď. Bál jsem se, že každou chvíli pukne. Požádal jsem hostinského ještě o jednu kolu a okamžitě ji vypil. Nebylo dalšího vyprávění, o nějž bych stál. Opět se mě zmocnila tíseň a šok ze sebevražedného výjevu. Teď už jsem v oné hospodě opravdu nechtěl sedět ani o minutu déle. Zaplatil jsem za kolu a také za tu dvojitou vodku.

„Tak já už raději půjdu. Myslím, že mám pro dnešek dost,“ prohodil jsem.

„Chápu. Co se dá dělat. Mějte se, pane, a snad sem někdy dorazíte v lepší situaci.“

„Taky doufám,“ řekl jsem spíše pro sebe a při odchodu ještě mávnul na pozdrav.

*

Překvapila mě tma, která už venku zřejmě nějakou dobu panovala. Můj pojem o čase se naprosto vytratil. Mohla být klidně půlnoc. Na chvilku jsem ještě zůstal stát pod zamaštěnými hospodskými okny a přemýšlel, co dál, jako kdybych snad měl jinou možnost, než vrátit se na penzion.

Tam mě konečně dostihla samota, jíž jsem se oprávněně obával, a přinesla s sebou i pochmurné myšlenky.

Bylo třeba se uklidnit. Rozhlédl jsem se po jednolůžkovém pokoji. Vypadal prachobyčejně. Seděl jsem v zatuchlém křesílku s věkem sešlým čalouněním, které mi drásalo kůži na zádech. Vedle na konferenčním stolku ležely vějířovitě rozložené letáčky, značně nažloutlé. O historii města. O nedalekém hradu. O okolní přírodě. Vybledlé stěny ledabyle zdobily kýčovité pastelové kresby. Televize nikde. Vydoloval jsem z kapsy mobil. Dva zmeškané hovory od ženy. Po chvilce váhání jsem poklepal na symbol sluchátka a na displeji se zjevila ikona krásné tváře.

„Ahoj, jsi v pořádku? Vůbec se neozýváš,“ udeřila na mě Helena.

„Promiň,“ hlesl jsem.

„Stalo se něco?“

„Ne, ne, nic se nestalo. Byl jsem se projít po městě a pak zašel do hospody, ale asi mi nějak nesedlo místní pivo, tak už jsem na penzionu.“

„Ty seš s tímhle nepoučitelnej. Máš s sebou nějaký prášky?“

„Jojo, mám.“

„Aspoň mi konečně pověz, jaký to tam je? Co pozemek?“

„Ještě jsem se tam nebyl podívat, byl jsem jenom na náměstí, v kostele a v tý hospodě. A jak se máte vy, zvládáte všechno?“ odvedl jsem raději řeč jinam.

„My už ležíme v posteli, čteme knížku a pomalu usínáme.“

Až teď mi došlo, že Helena šeptá.

„Aha, tak za mě malou pohlaď. Půjdu už taky zalehnout.“

„Ať ti je líp. Na zejtra držím palce.“

„Děkuju, dám pak vědět. Dobrou noc.“

Krásná usmívající se tvář stiskem tlačítka z displeje zmizela. Zůstal jsem opět sám.

Vlezl jsem do koupelny a sprchoval se, dokud nezačala téct studená voda. Zuby jsem si čistil také nezvykle dlouho, abych z úst nadobro odstranil zbytky hořké pachutě. Když jsem ulehl a zhasl stolní lampičku, rozhostila se všude absolutní tma. Chabý svit pouličních lamp nedokázal z druhé strany budovy přelézt k mému oknu.

Spánek nepřicházel. Nechával mě napospas tísnivým představám a myšlenkám, které se do mé hlavy plížily ze všech stran.

Zkoušel jsem se bránit a snažil se myslet na rodinu. Myslel jsem na malou jednajedničku, na krásnou ženu a tříletýho caparta, jak se tam už několikátý rok všichni mačkáme na hromádce společně s osmiletým vořechem. Uspěchaný život ve velkém městě nás vysává čím dál víc a my si to čím dál víc uvědomujeme. Touha změnit od základů takový stav věcí nás pohltila a stala se naší nejvyšší prioritou, která částečně zastínila i výchovu dítěte a profesní kariéru.

Dlouho jsme řešili, jestli si brát hypotéku na barák v takhle riskantní situaci. Vypadá to sice nadějně, že bych v tomto kraji mohl nastoupit na dobře placenou pozici, ale Helena – čerstvě po mateřské – bude muset hledat nanovo. Naštěstí máme ale trochu našetřeno a prozatím můžeme ručit vším, co máme, teda tou jednajedničkou a poměrně novým vozem. Dospěli jsme k tomu, že všechna tahle rizika podstoupíme, abychom mohli jednou plnohodnotně žít v místě, kde budeme šťastní, kde naše děti budou spokojeně vyrůstat, obklopeny čerstvým vzduchem a zároveň dostatečnými možnostmi rozvíjet své záliby.

Tenhle kraj a toto podhorské městečko se ukázaly být nejbližší našim ideálům. Chráněná příroda všude kolem, celkem slušná životní úroveň, od příbuzenstva to není zas tak daleko a navíc jsme tudy shodou okolností s Helenou oba jako malí jezdívali na výlety. Když se zde namanul volný pozemek, kde by se dalo začít stavět, považovali jsme to za zázrak a za obrovské štěstí, jež nesmíme nechat pláchnout.

Představy tvořící se v mé mysli znenadání přeblikly a najednou jsem se objevil v osmdesátých létech u o poznání mladšího muže s rybím pohledem a ostrými rysy v obličeji. Cestuje z městečka služebním autem směrem k jedné z mnohých stanic pohraniční stráže. Hluboké lesy pro něj nic neznamenají, zatímco jiní v nich zoufale spatřují poslední možnou cestu ke svobodě. Jednoho takového ten večer Richter zastřelí dvaceti ranama, protože mu to přijde správné. Za pár dní se zase vrací autem do města. Zajde do krámu nakoupit, zajde do hospody na pivo. Lidé se s ním ještě normálně baví.

V zoufalství jsem se posadil opět do zetlelého křesla a pokoušel se unavit oči čtením. Marně. Muselo být opravdu hodně pozdě, když jsem konečně usnul.


1. část si přečtete zde. Příběh pokračuje v závěrečné 3. části

Tagged:

Napsat komentář