9.5.2018 Ink

Pozemek na stráni – I. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

V hospodě sedělo snad celé městečko. Stál jsem ve dveřích a rozhlížel se po volném místu. Muselo to trvat nepřirozeně dlouho, protože ke mně brzy několik pijanů pozvedlo svůj nedůvěřivý pohled. Když mě zmerčil vrchní, jen nepatrně pokývl hlavou a pokračoval v čepování piva. Rty se mu ani nepohnuly.

Jediné neobsazené židle byly u stolu, kde seděl osamocen starší vrásčitý muž. Přisedl jsem k němu. Štamgasti na mne v tu ránu opět sborově upřeli zrak. Znejistěl jsem, ale můj spolusedící to vůbec nezaznamenal. Mezi prsty jedné ruky převaloval ubývající cigaretu a druhou dlaní žmoulal špinavý rudý ubrus. Chvíli jsem si toho chlapa prohlížel – brunátnou tvář rámovaly ostré rysy, navíc zvýrazněné rýhami času, nebýt hustého obočí a mdlých rybích očí mohl to být v mládí fešák, takový ten typ drsňáka, na kterého holky letí. Ale co já vím, třeba na něj doopravdy letěly a s jednou z nich se třeba vzal a teď před ní každý večer prchá do hospody na piva a na cigára.

Vzpomněl jsem si na Helenu. Na její smutný obličej, který mě doprovázel celou cestu sem. Věděl jsem, jak moc chtěla jet se mnou, aby konečně spatřila místo, v němž chceme začít nový život. Nakonec ale zůstala obstarávat starou domácnost, zatímco já jakožto hlava rodiny odjel zařizovat novou. Samota mi při tom vyhovovala. Schůzku s makléřem kvůli koupi pozemku jsem sjednal na sobotu a do městečka v hornatém pohraničí dorazil den předem.

Bylo pro mě velkou neznámou. Z dětství mi vyvstávaly jen matné vzpomínky na to, jak jsme tudy občas projížděli na dovolenou do hor. Při hledání volných pozemků pro stavbu domu jsme s Helenou narazili právě na tenhle odlehlý kraj a romantická představa o životě mimo velké město nás natolik uchvátila, že jsme se celkem brzy rozhodli začít žít nanovo právě tady.

Byl by to ale velký krok do neznáma, proto jsem se rozhodl nejprve městečko důkladně obhlédnout a ohmatat před tím, než začneme cokoliv podepisovat. Po krátké odpolední procházce jsem skončil právě v místní náměstní hospodě, která se ukázala jako jediné místo, kde jsem mohl přijít do pravého kontaktu s domorodci.

Vrchní se konečně objevil u stolu, ale naklonil se rovnou k zamračenému chlápkovi, jako kdybych nikdy nepřišel.

„Dáš si ještě něco nebo zaplatíš?“ zeptal se ho.

„Vodku, velkou.“

„A pro vás to bude?“ otočil se nakonec i ke mně.

„To samé,“ odpověděl jsem rozhodně.

Spolusedící na druhé straně stolu o mě na vteřinu zavadil svýma rybíma očima. Jeho výraz v tu chvíli postrádal jakýkoliv význam.

Vodka přistála na stole a já dostal chuť se s tím zdejším násoskou dát do řeči. Spěšně jsem popadl lampu do ruky a lehce ji pozvedl směrem k němu. Naše pohledy se střetly a jeho huňaté obočí sebou v odpověď nepatrně cuklo. Zteplalá kovová chuť projela našimi hrdly.

„Dobrá!“ zalhal jsem.

„Jo, to byla,“ sykl téměř neslyšně.

Už ani do detailu nevím, jak se to všechno událo. Vybavuji si, jak se ten chlap hrozivě rozklepal. Pak už jen zaslechnu povědomé cvaknutí. Ruka se vynoří zpod stolu. Rána. Cosi děsivě vytryskne na podlahu. Řev. Všichni na nohou. Hledám cestu na záchody. Zvracím.

*

Patrně trvalo dlouho, než jsem se vzpamatoval. Když jsem ještě stále roztřesený a zpocený vešel zpět do lokálu, u svaleného těla už klečeli dva muži v červených vestách a prováděli pomalé plynulé pohyby. Posadil jsem se na nejbližší židli a odvrátil pohled. Okolní dění probíhalo ještě chvíli mimo mě. Sluch pohlcoval zběsilý tlukot srdce. Před očima se ta scéna odehrávala znovu a znovu. Cvaknutí. Rána. Cáknutí. Cvaknutí. Rána. Cáknutí.

Zpět do přítomnosti mne vtáhl až přívětivý hlas.

„Můžu přisednout?“ Nade mnou stál útlý muž. Nechápavě jsem na něj zíral jako na nějaké zjevení. „Kapitán Vaněk, okresní kriminální oddělení,“ dodal už poněkud odměřeně.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a stočil pohled zpět do klína.

„Prý jste seděl u stolu s tím mužem. Potřeboval bych od vás zjistit, jak se to celé stalo, jak se choval, jestli byl třeba opilý,“ policista mluvil záměrně pomalu, až jsem si chvíli připadal jako malé dítě.

„Nevím, jestli byl opilej. Nepřišlo mi, že by byl. Kouknul jsem se na něj sotva dvakrát, jen jsme si připili vodkou a hned nato se to stalo.“

„Znali jste se? Bavili jste se o něčem?“ Ta představa mě v duchu trochu vyděsila. Chtěl jsem přeci s tím chlapem začít mluvit, ale on se místo toho zastřelil.

„Ne, neznali,“ odpověděl jsem. „Nejsem odsud. Přisedl jsem si k němu, seděl tam sám, bylo to jediné volné místo v hospodě.“

„Opravdu vám nic neříkal?“

Zakroutil jsem hlavou. „O ničem jsme spolu nemluvili. Ale byl celou dobu takovej zamračenej, koukal do stolu a těsně předtím se šíleně rozklepal.“

„Hm, dost možná to plánoval. Demonstrativní sebevražda,“ usoudil kapitán. Vstal od stolu a já si poprvé blíže prohlédl jeho tvář. Kriminalisty jsem si vždycky představoval jako drsňáky se strništěm, hlubokým hlasem a odmítavým pohledem. Tenhle pan Vaněk vypadal spíše jako laskavý taťka od rodiny s oholenou tváří a veselým úsměvem.

„Ještě bych vás poprosil o vaše jméno a nějaký kontakt, kdybychom potřebovali nějaké další informace.“ Napsal jsem požadované údaje na papírek, který mi vyšetřovatel podal. „Není to nic pěkného, tohle zažít, ale zase buďte rád, že se vám nic nestalo. Díky za vaší pomoc,“ kapitán ukončil výslech a podal mi ruku.

Doposud mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco přihodit. Od začátku jsem si uvědomoval hrůznost celé situace, ale že by to mohlo být ještě horší a že by ten divnej chlap namířil pistoli na někoho jiného než na sebe, z toho mi rázem přejel mráz po zádech. V útrobách se opět ozvala odpudivá pachuť.


Pokračování v 2. části

Tagged:

Napsat komentář