25.4.2018 Ink

Yasodhara

První roky jsme bydleli v minivanu na vesnici. Byl to vlastně takový kompromis mezi svobodou pohybu a naší touhou být blíž přírodě. On se jmenoval Alex a byl syn majitele autosalonu, nedostudoval teologii ani pozdější filosofii a ve znechucení s moderním světem se rozhodl přidat k libovolné, leč osvobozující víře. Dal se tedy k našemu Hnutí. Já jsem byla dcera jednoho z lektorů. Objížděli jsme francouzský venkov i větší města a moji rodiče nabízeli spirituální poradenství a víru, kde se zrovna dalo.

Tak nás Alex našel. Vlasy nagelované, zuby perleťově bílé, v kompletu od Hugo Bosse a s obličejem opuchlým od breku.

V záchvatu prozření padl mému otci k nohám a prosil ho, ať ho přijme mezi své souputníky nebo že už to na tom světě konzumu nevydrží. Můj otec, oportunista jaký byl, si prohlédl jeho polo tričko, rolexky a boty dražší než půlroční leasing naší dodávky a s otevřenou náručí ho přijal.

Tak jsme se poznali. Já jsem vedla jeden z masérských kurzů a Alexe zařadili ke mně, protože to byla „ta nejjednodušší věc, kterou mohl začít“.

Byl na to trochu levý, ale protože ho pořád neopouštěla taková ta neproniknutelná aureola nového věřícího, snažil se, aby mu neunikl žádný pokyn a zpatlané hmaty dělal tak dlouho, dokud se je nenaučil. V průběhu prvních měsíců našich cest mi asistoval a po nějakém čase vedl i svůj vlastní seminář.

Tehdy mi taky řekl, že, cituji, „když se mu zvedl závoj pokrytectví z očí, a když mě uviděl, věděl, že já jsem Ona. Ta, kterou hledal a kterou mezi svými hejny slepic a podržtašek provinčního života nenalezl“.

Pak se odmlčel, a aniž by čekal na mou odpověď, prohlásil, že ho takové doznání stálo nesmírné úsilí a že, s mým dovolením, musí jít a ten vnitřní šok meditativně zpracovat.

Nechala jsem ho, protože jsem takový hnutí dobře znala. Nikdy jsem je sice neměla tak dobře nastavené, aby mi dovolovaly uniknout z nepříjemných nebo vypjatých situací, ale ať si. Když to potřeboval.

Vedením svých rodičů a také neustálou finanční tísní jsem byla svému vnitřnímu životu tehdy blíž, než kdykoliv potom. Zpětně si uvědomuji fakt, že netuším, jak je možné, že jsem ho tehdy neodhadla. Možná to bylo tím, že tak dobře šukal.

S veškerou něhou intelektuála a s precizností mistra, nechával mě vždycky jako rozdrobenou housku, přejetou žárem a neschopnou se pohnout ani o píď. To byly taky jediný chvíle, kdy kouřil. Vždycky si pak šel ven zapálit. Několikrát jsem se ho pokusila zadržet, ale z nějakého důvodu mu ten rituál přišel neporušitelný. Bylo by mě to i nějak vnitřně zraňovalo nebo tak, ale když dokouřil, vrátil se na další kolo a tak jsem si nestěžovala.

Vztah začal rychle a po čase Alexe popadla nutkavá touha oprostit se i od toho zbytku světství, které jsme kolem sebe s mými rodiči měli, a já jsem nadšeně souhlasila. Viděla jsem v tom šanci nejen odejít a začít život někde jinde, ale taky možnost dostat se z nikdy nekončícího koloběhu stížností na předraženost našich služeb a věčných, málokdy proplacených účtů.

Z peněz, které i přes vzájemné opovržení Alex od svých rodičů dostával, jsme si koupili malou chatku na francouzsko-švýcarsko-německém pohraničí, u vesničky Frédéric-Fontaine, a ojetý minivan. Když jsme se cítili vykořenění a volní, objížděli jsme Evropu, a když nám došly peníze na benzín a tofu, já jsem nabízela na ulici čtení z ruky, masáže nebo spirituální konzultace a Alex volal rodině.

Netřeba říkat, že měl podstatně větší úspěch než já. Nedovolil mi, abych si našla nějaké stálé místo nebo brigádu. Nazval mě tehdy poplatnicí kapitalismu a nadal mi několik náboženských a politologických příruček a zahrnul mě výrazy, které jsem nikdy předtím neslyšela, a které mě zřejmě v jeho očích snižovaly ještě víc. Nejdřív jsem ty všechny kydy četla a snažila jsem se rozumět jeho výbuchům vzteku, kdykoliv jsem se snažila „uvažovat normálně“ a řešit věci, jako jsou třeba daně nebo příspěvky na bydlení.

Když jsem četla už několikátou parafrázi Marxe proloženou úryvky z Knihy mrtvých, splynul mi Alexův svět do jakéhosi nepodařeného mišmaše, do břečky laskomin velkých myšlenek, která ale, natrávená k nepoznání, rozplizla se na zadních sedadlech našeho minivanu ve skrumáž povýšených keců.

Řekla jsem mu to. Poslal mě do prdele. A tak se náš vztah začal rozpadat. Protože jsme byli i ve vší své svobodě pořád lidi, rozhodli jsme se vyřešit naši vztahovou krizi jediným možným řešením.

Udělali jsme si dítě. A bylo to super. První několik měsíců mého těhotenství jsme pořád ještě trávili v minivanu, ale když už jsem začínala mít problémy s pohybem, podzim přešel a začalo být chladno a nemohli jsme si dovolit nechat běžet motor, aby nám ho vyhříval, vrátili jsme se do naší chatky.

Byla zateplená, malá a v krajině, která mi nedávala spát. Vždycky když jsem tam přijela, vdechovala jsem mezi kravským hnojem a čerstvě posečenou travou tamního vzduchu i zvláštní lásku, která mnou prostupovala, kdykoliv jsem si v tu válkou zbrázděnou, krátery pořezanou dolinu stoupla. Cítila jsem, jak blízko jí a zemi jsem.

Poprvé se mě zmocnil pocit nějakého vnitřního klidu. Bavilo mě vstávat a cítit, jak ledy tají, sníh, jak se mění v kaskádu malých potůčků řinoucích se mezi zvedající se, zimou unavenou travou. Náš příbytek stál nad vesnicí, v záhlaví několika velkých pastvin a tak se často stávalo, že mě ráno budily kravské zvony a těžké funění u našich oken.

Chodila jsem si dolů pro mléko. Čím větší břicho jsem měla, tím levněji mi farmář ty dvě lahve, co jsem potřebovala, dával, a když už jsem byla na rozsypání, dostávala jsem je zadarmo, až začal chodit sám a dávat nám je k prahu. Alex měl přirozeně řeči proti, ale mě to chování starého, skoro bezzubého pána, vždycky zahřálo u srdce.

Jediný důvod, proč se syn narodil v nedalekém Besancsonu byl, že Alex byl zrovna tou dobou někde pryč. Trval totiž na tom, že si ho odrodí sám. Tou dobou jsem byla už pevně odhodlaná ho za to kopnout do obličeje. Proč byla tak blbá a dál s ním byla? To nemohla jinam? Co na něm viděla, že ji pořád tak bral?

Tohle jsem si poslechla několikrát. Slušnějc, vulgárnějc, potichu za zády i nahlas přede všemi. Já vám nevím. Jako kdybyste nikdy nebyly v situaci, když si říkáte, jací tupci jste museli být, abyste něco takového připustili, ale ono se to celé dělo vlastně strašně organicky.

Byly dny, kdy byste nenašli pozornějšího, laskavějšího člověka, než byl Alex. Byl schopen v několika hodinách zařídit, připravit, opravit a pomoct s tolika věcmi, že jsem si říkala, jaké štěstí já to mám, že ho mám vedle sebe. Pak byly zádumčivé dny, které trávil jakousi vnitřní psychickou vegetací a ať jsem chtěla nebo ne, nemohla jsem proniknout do jeho vysokých myšlenek.

A pak byly umanuté dny, když se držel svého přesvědčení, názoru nebo příkazu jako klíště a odmítal slevit. Tehdy jsem se ho bála. Vnitřní přesvědčení je hrozná věc, když je namířená proti vám.

Jak jsem ztrácela energii odporovat, přicházely tyhle zatvrzelé dny čím dál častěji, slévaly se jeden v druhý, až někdy takové nálady trvaly celý týden nebo čtrnáct dní.

Po jednom takovém shouting-matchi jsem si s křečemi musela jít lehnout a Alex nastoupil novou praktiku. Prostě zmizel. Někdy se zase objevil. Relativně v normálním čase. A jindy byl pryč týden.

Koule by mi to nervalo, kdyby mi tak nemizel i zdroj peněz. Když už jsem se koulela po ložnici a tušila jsem, že to mám za pár, byl Alex pryč už šestý den.

Do porodnice mě odvezl můj mléko-dárce. Když došel s plnými lahvemi a uviděl dveře dokořán a mě ohnutou u kuchyňské židle, domyslel si, že asi nejsem úplně v pohodě.

Vrátila jsem se z porodnice za pár dní, s účtem za akutní lékařský zásah a se synem na ruce. V rodném listě má napsané Pascal. Jmenoval se tak ten farmář. Přišlo mi to docela trefný.

A světe div se, Alex už byl zpátky. Uprostřed nádechu k tirádě „kde jsi, co jsi, proč jsi“ si všiml, že nevypadám jako balon a že nejsem sama.

A znovu obrat o sto osumdesát stupňů, znovu to nejmilejší stvoření pod sluncem, schopné všechno zařídit, opatřit, donést, dovést – cokoliv.

Nebudu vás unavovat výčtem toho, co všechno se ten první týden mohlo posrat a co se skutečně stalo. Postačí asi, když budete vědět, že sedmý den, mi s obřadním výrazem položil na polštář vedle hlavy z Wikipedie stáhnutý Buddhův životopis, políbil mě na čelo a se stejně svátečním výrazem se za Pascalova brblání vybral ze dveří.

A tak odešel Alex.

Teď jsem v pohodě a mám super chlapa, žijem v Belfortu a Pascal už chodí do školky, ale ráda bych tady varovala před tímhle pseudo-volem, kterýho jste už určitě někdy potkali všichni. Ten Buddhův životopis jsem si přečetla znova nedávno. On měl taky ženu a syna, od kterého odešel sedmý den potom, co se narodil. A pak měl tu vidinu s tygrem, kde si uvědomil vlastní smrtelnost a tohle všechno. Já jen doufám, že Alex taky potkal svýho tygra. Třeba by mu taky ujasnil jeho životní priority.

Pac a pusu a hodně štěstí všem. Marina E.

Převzato a přeloženo z facebookové skupiny

T’as foutu le bordel dans ma vie (Posrals mi život)

15. 4. 2016

Tagged:

Napsat komentář